Tibetská autonomní oblast je domovem několika náboženství včetně buddhismu, islámu a katolictví. Buddhismus se do Tibetu rozšířil v 7. století z Indie a Nepálu a dělí se do několika sekt. Občanská svoboda náboženského vyznání je v Tibetu striktně dodržována. Věřící jsou chráněni Ústavou ČLR i dalšími zákony a svobodně praktikují běžné náboženské aktivity. I řada dalších zákonů zaručuje svobodu vyznání a zakazuje diskriminaci občanů na základě toho, jestli jsou věřící nebo ateisté. Vláda Tibetské autonomní oblasti realizuje strategii oddělení náboženství od politiky a v souladu se zákonem vykonává správu náboženských organizací v Tibetu. To zaručuje, aby se žádné náboženské organizace nebo kláštery nevměšovaly do státní správy a administrativy.

Dnes je v Tibetu cca 1700 areálů pro aktivity tibetských buddhistů a více než 46 000 buddhistických mnichů a jeptišek. Modlitební výklenky a svatyně zasvěcené Buddhovi naleznete v domech téměř všech věřících. Odhadem více než milion buddhistů se každý rok účastní pouti do Lhasy. Všude jsou k vidění modlitební praporky i věřící zbožně se klanící k zemi. Věřící a vlastenečtí buddhističtí mniši a jeptišky vyjadřují podporu současné náboženské politice státu. V Tibetu jsou i čtyři mešity a jeden katolický kostel. Stát již investoval značné sumy do ochrany a rekonstrukce chrámů a klášterů a dalších náboženských pamětihodností.

Během pobytu ve Lhase jsem navštívil buddhistický chrámový komplex Džókhang, který je zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví, a proto patří společně s palácem Potála mezi největší náboženské objekty a turistická lákadla. Byl postaven v 7. století za vlády prvního tibetského buddhistického krále Songtsäna Gampa na oslavu jeho sňatku s čínskou princeznou Wen-čcheng. Pro mnoho Tibeťanů se jedná o nejposvátnější a nejdůležitější chrám v zemi, který navštěvují tisíce poutníků. Na exteriéru mě nejvíce zaujaly monumentální střechy z pozlaceného bronzu a v interiéru temný labyrint kaplí věnovaný různým božstvům, jejichž neopakovatelnou atmosféru zvýraznil všudypřítomný odér vonných tyčinek. V chrámu se nachází asi osm set famózních kovových soch nejen Buddhy, ale i mnoha tibetských panovníků. Mnoho jich je ukryto uvnitř chrámu a nejsou veřejnosti přístupné.

Vláda Tibetské autonomní oblasti podporuje i lidové religiózní festivaly jako je např. Tibetský Nový rok, který se po staletí slaví první den prvního měsíce lunárního kalendáře. Zahrnuje typické činnosti a obyčeje – v předvečer nového roku se rodina sejde, aby povečeřela gutu, pokrm z tibetských nudlí, který má symbolicky eliminovat špatnosti minulosti, a pomodlí se za dobro v budoucnu. Během novoročního dne lidé nosí nové oblečení a s příbuznými se na venkově i ve městech účastní slavnostních kulturních aktivit. Z dalších festivalů stojí za zmínku Shoton festival, který je slaven od 11. století třicátý den šestého měsíce tibetského lunárního kalendáře jako náboženský svátek. Od 18. století se slaví v parku Norbulingka, kde se konají tradiční operní představení. Ongkor festival je tradičním tibetským svátkem už déle než tisíc let a slaví se na konci sedmého nebo na počátku osmého měsíce lunárního kalendáře ve venkovských oblastech, kde lidé odění ve svátečních šatech se procházejí okolo svých políček a modlí se k bohům za dobrou sklizeň. Neodmyslitelnou součástí festivalu jsou folklórní aktivity jako zpěv, tanec, koňské dostihy, lukostřelba a zápasy.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že v Tibetské autonomní oblasti ani v Číně nejsou věřící žádným způsobem diskriminováni a těší se svobodě vyznání, kterou zaručuje Ústava ČLR a další zákony. Stát podporuje tradiční kulturní a religiózní svátky a festivaly. Zároveň se výrazně zvýšila životní úroveň mnichů a jeptišek, neboť jsou zahrnuti do systému sociálního zabezpečení a užívají zdravotního, důchodového pojištění a zaměstnaneckých diet. Tibet od roku 1959 není feudální teokracií, ale sekulárním regionem v rámci ČLR, kde je náboženství odděleno od státu a politiky tak, jak je to běžné v drtivé většině států světa.