Hlavní Menu > Aktuality
Čína trvá na urovnání sporů v Jihočínském moři s Filipínami prostřednictvím vyjednávání

2016-08-16 16:51

Informační kancelář Státní rady Čínské lidové republiky dne 13. července zveřejnila bílou knihu s názvem "Čína trvá na urovnání sporů v Jihočínském moři s Filipínami prostřednictvím vyjednávání".

Plný text:

Čína trvá na urovnání sporů v Jihočínském moři s Filipínami prostřednictvím vyjednávání

(červenec 2016)

Informační kancelář Státní rady Čínské lidové republiky

Obsah

Úvod

I. Ostrovy Jihočínského moře jsou nedílným územím Číny

i. Suverenita Číny nad ostrovy Jihočínského moře byla ustanovena v průběhu dějin

ii. Čína vždy rozhodně chrání svou územní svrchovanost a svá námořní práva a zájmy v Jihočínském moři

iii. Svrchovanost Číny nad ostrovy Jihočínského moře je široce uznávána mezinárodním společenstvím

II. Původ sporů v Jihočínském moři mezi Čínou a Filipínami

i. Invaze a nezákonná okupace ze strany Filipín způsobily spory s Čínou o některé ostrovy a útesy souostroví Nansha

ii. Nelegální nároky Filipín nemají žádný historický nebo právní základ

iii. Vývoj mezinárodního mořského práva dal vzniknout sporu mezi Čínou a Filipínami o vymezení námořních hranic

III. Čína a Filipíny dosáhly konsensu o urovnání vzájemných sporů v Jihočínském moři

i. Čína a Filipíny dosáhly konsenzu a přijaly závazek vyřešit spory v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání

ii. Mezi Čínou a Filipínami existuje konsenzus o řádné správě sporů v Jihočínském moři

IV. Filipíny opakovaně činí kroky komplikující příslušné spory

i. Filipíny se pokoušejí rozšířit svou ilegální okupaci některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha

ii. Filipíny stále intenzivněji porušují námořní práva a zájmy Číny

iii. Filipíny neoprávněně usilují o nárok na čínský ostrov Huangyan

iv. Jednostranné iniciování arbitráže ze strany Filipín je projevem zlého úmyslu

V. Politika Číny při řešení sporu v Jihočínském moři

i. K územním otázkám ve vztahu k souostroví Nansha

ii. K otázce vymezení námořních hranic v Jihočínském moři

iii. Ke způsobům řešení sporů

iv. K řešení neshod a realizaci praktické námořní spolupráce v Jihočínském moři

v. Ke svobodě a bezpečnosti plavby v Jihočínském moři

vi. Ke společné ochraně míru a stability v Jihočínském moři

Úvod

1. Jihočínské moře, které se nachází na jih od Pevninské Číny a je spojeno úzkými průlivy a vodními cestami s Tichým oceánem na východě a Indickým oceánem na západě, je polouzavřené moře rozprostírající se od severovýchodu k jihozápadu. Na severu se dotýká Pevninské Číny a ostrova Tchaj-wan, na jihu ostrovů Kalimantan a Sumatra, na východě ostrovů Filipín a na západě poloostrova Zadní Indie a Malajského poloostrova.

2. Čínské ostrovy Jihočínského moře (Nanhai Zhudao) se skládají ze souostroví Dongsha (Dongsha Qundao), souostroví Xisha (Xisha Qundao), souostroví Zhongsha (Zhongsha Qundao) a souostroví Nansha (Nansha Qundao). Ostrovy Jihočínského moře jsou tvořeny mimo jiné ostrovy, útesy, mělčinami a korálovými ostrůvky různého počtu a různých velikostí. Z hlediska počtu ostrovů a útesů a z hlediska plochy je největším seskupením souostroví Nansha.

3. Činnost obyvatel Číny v Jihočínském moři je datována do doby před více než 2000 let. Číňané jako první objevili, pojmenovali, prozkoumávali a využívali ostrovy Jihočínského moře a příslušné vody a jako první nad nimi průběžně, mírově a účinně vykonávali svrchovanost a jurisdikci. Suverenita Číny nad ostrovy Jihočínského moře a její práva a zájmy v Jihočínském moři byly ustanoveny v dlouhodobém průběhu dějin a mají pevné historické a právní zakotvení.

4. Čína a Filipíny sousedící spolu přes moře udržují těsné styky, jejich národy spolu po generace pěstovaly přátelské vztahy a původně mezi nimi neexistovaly územní spory nebo spory o vymezení námořních hranic. Od 70. let 20. století však Filipíny začaly nelegálně okupovat některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha, čímž vznikl územní spor mezi Čínou a Filipínami o tyto ostrovy a útesy. Navíc s rozvojem mezinárodního mořského práva také mezi oběma státy vyvstal spor o vymezení námořních hranic týkající se některých mořských oblastí.

5. Čína a Filipíny dosud nepodnikly žádná vyjednávání za účelem urovnání svých sporů v Jihočínském moři, ovšem uskutečnily několik kol konzultací o řádné správě námořních sporů a dosáhly shody o řešení sporů prostřednictvím vyjednávání a konzultací, která byla opakovaně potvrzena v řadě bilaterálních dokumentů. Obě strany se také v Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři podepsané roku 2002 Čínou a státy ASEAN (dále jen Deklaraci) zavázaly k řešení sporů prostřednictvím vyjednávání a konzultací.

6. V lednu 2013 se tehdejší vláda Filipínské republiky porušila výše uvedené shody a závazky a jednostranně iniciovala arbitráž o Jihočínském moři. Filipíny záměrně nesprávně vyložily a „zabalily“ územní spor, který není předmětem Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS), a spor vymezení námořních hranic, jenž byl v roce 2006 vyloučen z řízení pro urovnávání sporů podle UNCLOS prohlášením Číny o doplňkových výjimkách podle článku 298 této úmluvy. Tento krok představuje svévolné zneužití postupů řešení sporů podle UNCLOS a Filipíny se jím snaží popřít územní svrchovanost Číny a její námořní práva a zájmy v Jihočínském moři.

7. Tento dokument představuje fakta a skutečnost ve sporech v Jihočínském moři mezi Čínou a Filipínami, znovu potvrzuje konzistentní postoj a politiku Číny v otázce Jihočínského moře a poukazuje na podstatu problému, aby takto uvedl záležitost na pravou míru.

I. Ostrovy Jihočínského moře jsou nedílným územím Číny

i. Suverenita Číny nad ostrovy Jihočínského moře byla ustanovena v průběhu dějin

8. Číňané odedávna žili a zabývali se výrobní činností na ostrovech Jihočínského moře a v příslušných vodách. Číňané jako první objevili, pojmenovali, prozkoumali a využívali ostrovy Jihočínského moře a příslušné vody a jako první nad nimi průběžně, mírově a účinně vykonávali svrchovanost a jurisdikci, čímž byla etablována územní suverenita Číny a příslušná práva a zájmy v Jihočínském moři.

9. Již v 2. století př. n. l. v době dynastie Západní Han podnikali Číňané plavby v Jihočínském moři a při této dlouhodobé činnosti objevili ostrovy Jihočínského moře.

10. Aktivity Číňanů v Jihočínském moři jsou zaznamenány v mnoha čínských historických pramenech. Mezi ně patří Yi Wu Zhi z doby dynastie Východní Han (25-220 n. l.), Fu Nan Zhuan z období Tří království (220 – 280 n. l.), Meng Liang Lu a Ling Wai Dai Da z doby dynastie Song (960-1279), Dao Yi Zhi Lue z dynastie Yuan (1271-1368), Dong Xi Yang Kao a Shun Feng Xiang Song z období dynastie Ming (1368-1644) a Zhi Zheng Nan Fa a Hai Guo Wen Jian Lu z doby dynastie Qing (1644-1911). Tyto knihy také zaznamenávají zeměpisnou polohu a geomorfologické charakteristiky ostrovů Jihočínského moře, jakož i hydrologické a meteorologické podmínky v oblasti Jihočínského moře. V těchto pramenech jsou zároveň dochovány popisné názvy, kterými Číňané pojmenovávali jednotlivé ostrovy v Jihočínském moři, například „Zhanghaiqitou" (Zakroucené atoly na stoupajícím moři), „Shanhuzhou" (Korálové ostrůvky), „Jiuruluozhou" (Devět ostrovů ve tvaru kauri), „Shitang" (Skalnaté útesy), „Qianlishitang" (Tisíc li měřící skalnaté útesy), „Wanlishitang" (Deset tisíc li měřící skalnaté útesy), „Changsha" (Dlouhé písečné ostrůvky), „Qianlichangsha" (Tisíc li dlouhé písečné ostrůvky), a „Wanlichangsha" (Deset tisíc li dlouhé písečné ostrůvky).

11. Čínští rybáři během dlouhodobého prozkoumávání Jihočínského moře a využívání jeho zdrojů vyvinuli poměrně pevný systém pojmenování různých součástí ostrovů Jihočínského moře. V rámci tohoto systému se ostrovy a mělčiny staly známé jako „Zhi", útesy jako „Chan", „Xian", nebo „Sha", atoly jako „Kuang", „Quan" nebo „Tang" a mělčiny „Shapai". Za dynastií Ming a Qing vznikla Geng Lu Bu (Příručka námořních tras), navigační příručka pro cesty čínských rybářů mezi pobřežními oblastmi Pevninské Číny a ostrovy Jihočínského moře, jež byla předávána v různých edicích a ručně psaných kopiích a je užívána až dodnes. Tato příručka dokazuje, že Číňané na ostrovech Jihočínského moře žili a pracovali, a dokládá způsoby pojmenování ostrovů Jihočínského moře čínskými rybáři. Geng Lu Bu zaznamenává názvy nejméně 70 ostrovů, útesů, mělčin a korálových ostrůvků ze souostroví Nansha. Některé z nich byly pojmenovány podle směrů na čínském typu kompasu, jako Chouwei (dnes Zhubi Jiao) a Dongtou Yixin (dnes Pengbo Ansha); některé byly pojmenovány po mořských organismech v okolních vodách, např. Chigua Xian (dnes Chigua Jiao, „Chigua" znamená „červená mořská okurka") a Mogua Xian (dnes Nanping Jiao, „mogua" znamená „černá mořská okurka"), některé byly pojmenovány podle svého tvaru, např. Niaochuan (dnes Xian'e Jiao, „niaochuan" znamená "hejno ptáků") a Shuangdan (dnes Xinyi Jiao, „shuangdan" znamená „ramenní vahadlo"), některé byly pojmenovány podle předmětů, např. Guogai Zhi (dnes Anbo Shazhou, „guogai" znamená „poklice") a Chenggou Zhi (dnes Jinghong Dao, „chenggou" znamená „hák na přezmenu") a další byly pojmenovány po vodních cestách, např. Liumen Sha (dnes Liumen Jiao, „liumen" znamená „šest vchodů").

12. Část čínských názvů ostrovů Jihočínského moře byla převzata západními mořeplavci a takto zaznačena v některých významných navigačních příručkách a nákresech publikovaných v 19. a 20. století. Například názvy Namyit (dnes Hongxiu Dao), Sin Cowe (Jinghong Dao) a Subi (Zhubi Jiao) pocházejí z výrazů „Nanyi", „Chenggou" a „Chouwei“ v dialektu ostrova Hainan.

13. Četné historické dokumenty a artefakty dokazují, že Číňané trvale prozkoumávali a využívali ostrovy Jihočínského moře a příslušné mořské oblasti. Od dob dynastií Ming a Qing čínští rybáři každoročně využívali severovýchodní monzun k cestám na souostroví Nansha a do přilehlých mořských oblastí za účelem rybolovu a v následujícím roce se pomocí jihozápadního monzunu vraceli na pevninu. Někteří z nich žili na ostrovech po celá léta, rybařili zde, kopali studny pro získání sladké vody, kultivovali půdu a pěstovali plodiny, stavěli obydlí a chrámy a chovali dobytek. Čínské a zahraniční historické písemné prameny jakož i archeologické nálezy dokazují, že na některých ostrovech a útesech souostroví Nansha se nacházejí pozůstatky po činnosti čínských rybářů v podobě plodin, studní, obydlí, chrámů, hrobek a rytin na kamenných deskách.

14. Mnoho zahraničních dokumentů také zaznamenalo skutečnost, že po dlouhou dobu na souostroví Nansha žili a pracovali pouze Číňané.

15. Kniha The China Sea Directory publikovaná v roce 1868 na objednávku admirality Velké Británie, uvádí o souostroví Zhenghe (Zhenghe Qunjiao), jež je součástí souostroví Nansha: „Rybáři z ostrova Hainan živící se sběrem mořských okurek a želvoviny se nacházejí na většině z těchto ostrovů a někteří zůstávají mezi útesy po celá léta“, a „rybáři na ostrově Itu-Aba (Taiping Dao) byli usídleni pohodlněji než ostatní a voda ve studni na tomto ostrově byla kvalitnější než jinde“. The China Sea Directory publikovaná v roce 1906 a The China Sea Pilot z let 1912, 1923 a 1937 v mnoha částech výslovně zmiňují čínské rybáře žijící a pracující na souostroví Nansha.

16. Vydání francouzského časopisu Le Monde Colonial Illustré ze září 1933 obsahuje následující záznamy: Na devíti ostrovech souostroví Nansha žili jen Číňané (původem z ostrova Hainan), žádní lidé z jiných zemí zde nebyli zjištěni. Sedm jich bylo na ostrově Nanzi (South West Cay), z toho dvě děti. Na ostrově Zhongye (Thitu Island) jich žilo pět a na ostrově Nanwei (Spratlyho ostrov) žili čtyři, což je o jednoho více než v roce 1930. Na ostrově Nanyao (Loaita Island) se nacházely oltáře, doškové chalupy a studny zanechané Číňany. Na ostrově Taiping (Itu Aba Island) nebyl nikdo spatřen, ale byl zde nalezen sloup s nápisem v čínských znacích, který časopis otiskl jako: „Já, Ti Mung, majitel lodi, jsem sem připlul v březnu za úplňku, abych vám přivezl jídlo. Nikoho jsem zde nenašel, rýži nechávám pod kameny a odjíždím.“ I na dalších ostrovech byly nalezeny stopy po životě rybářů. Časopis také uvádí, na ostrovech Taiping, Zhongye, Nanwei a dalších byla bujná vegetace, nacházely se zde studny poskytující pitnou vodu, kokosové palmy, banánovníky, papáje, ananasy, zelenina a brambory i drůbež a že tyto ostrovy byly obyvatelné.

17. Záznamy o čínských rybářích žijících a pracujících na souostroví Nansha se vyskytují také v japonském dokumentu Boufuu No Shima (Bouřlivý ostrov) z roku 1940 a v The Asiatic Pilot, Vol. IV, vydaném Hydrografickým úřadem Spojených států v roce 1925.

18. Čína je první zemí, která nepřetržitě vykonávala správu nad ostrovy Jihočínského moře a příslušnými námořními aktivitami. V minulosti Čína vykonávala jurisdikci nad ostrovy Jihočínského moře a v příslušných vodách trvalým, mírovým a efektivním způsobem prostřednictvím administrativních opatření, námořních hlídek, využívání zdrojů, astronomických pozorování a geografických průzkumů.

19. Například za dynastie Song byl v Číně zaveden post Jing Lue An Fu Shi (císařského vyslance pro řízení a pacifikaci) v oblastech nyní známých jako Guangdong a Guangxi za účelem správy jižních území. Zeng Gongliang v dokumentu Wujing Zongyao (Soubor hlavních vojenských metod) uvádí, že v zájmu posílení obrany v Jihočínském moři vytvořila Čína námořní jednotky hlídkující v oblasti. Autoři a jejich díla z doby dynastie Qing – Ming Yi a jeho dokument Qiongzhou Fuzhi (Kronika prefektury Qiongzhou), Zhong Yuandi a jeho Yazhou Zhi (Kronika prefektury Yazhou) a další – uvádějí objekty „Shitang“ a „Changsha“ pod položkami „námořní obrany“.

20. Mnoho čínských místních úředních záznamů, jako je Guangdong Tong Zhi (Obecná kronika Guangdongu), Qiongzhou Fu Zhi (Kronika prefektury Qiongzhou) a Wanzhou Zhi (Kronika Wanzhou) obsahují v části „území“ nebo „geografie, hory a vodstvo“ prohlášení, že „Wanzhou zahrnuje 'Qianlichangsha' a 'Wanlishitang'“ nebo podobně.

21. Po sobě následující čínské vlády označily ostrovy Jihočínského moře za čínské území na oficiálních mapách, např. na Tianxia Zongyutu (Všeobecná mapa Podnebesí) z Huang Qing Ge Zhi Sheng Fen Tu (Mapy provincií císařského úřadu) z roku 1755, dále Da Qing Wan Nian Yi Tong Tianxia Tu (Mapa navždy sjednoceného Podnebesí Velké říše Qing) z roku 1767, Da Qing Wan Nian Yi Tong Dili Quantu (Mapa navždy sjednocené Velké říše Qing) z roku 1810 a Da Qing Yi Tong Tianxia Quantu (Mapa sjednoceného Podnebesí Velké říše Qing) z roku 1817.

22. Historická fakta ukazují, že Číňané po celou dobu užívali ostrovy Jihočínského moře a příslušné vody jako základnu pro život a výrobu a různými způsoby zde prováděli průzkumy a využívali zdroje. Po sobě následující čínské vlády vykonávaly jurisdikci nad ostrovy Jihočínského moře nepřetržitým, mírovým a efektivním způsobem. V průběhu dějin Čína ustanovila svrchovanost nad ostrovy Jihočínského moře a příslušná práva a zájmy v Jihočínském moři a Číňané se tak v minulosti stali držiteli ostrovů Jihočínského moře.

ii. Čína vždy rozhodně chrání svou územní svrchovanost a svá námořní práva a zájmy v Jihočínském moři

23. Do 20. století nebyla čínská suverenita nad ostrovy Jihočínského moře nikdy zpochybněna. Když Francie a Japonsko ve 30. a 40. letech 20. století napadly a nelegálně násilím obsadily některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha, čínský lid povstal k protiútoku a čínská vláda přijala řadu opatření, která měla bránit čínskou svrchovanost nad souostrovím Nansha.

24. V roce 1933 Francie napadla některé ostrovy a útesy souostroví Nansha a vyhlásila jejich „okupaci“ v oznámení zveřejněném v Journal Officiel, čímž vznikl „Incident devíti ostrůvků“. Francouzská agrese vyvolala silné reakce a množství protestů v celé čínské společnosti. Čínští rybáři žijící na souostroví Nansha se rovněž na místě bránili francouzské agresi. Rybáři Fu Hongguang, Ke Jiayu, Zheng Landing a jiní pokáceli stožáry s francouzskou vlajkou na ostrovech Taiping, Beizi, Nanwei, Zhongye a další.

25. Krátce po tomto incidentu uvedlo čínské ministerstvo zahraničních věcí prostřednictvím svého mluvčího s odkazem na příslušné ostrovy souostroví Nansha, že „kromě čínských rybářů nežijí na ostrovech žádné další osoby a ostrovy jsou mezinárodně uznávány jako čínské území“. Čínská vláda vznesla k francouzské vládě rezolutní protest proti její agresi. A v reakci na francouzský pokus přimět čínské rybáře vyvěsit francouzské vlajky vydala vláda provincie Guangdong instrukce, že správci všech oblastí mají vydat vyhlášku zakazující čínským rybářským plavidlům na souostroví Nansha a v příslušných vodách vyvěšovat cizí vlajky, a rybáři obdrželi čínské vlajky k vyvěšení na rybářských člunech.

26. Čínská komise pro zkoumání námořních a pozemních map složená ze zástupců ministerstva zahraničních věcí, ministerstva vnitra, ministerstva námořnictva a dalších institucí revidovala a schválila názvy jednotlivých ostrovů, útesů, pobřeží a mělčin v Jihočínském moři a v roce 1935 zkompilovala a publikovala Zhongguo Nanhai Ge Dao Yu Tu (Mapu čínských ostrovů v Jihočínském moři).

27. Japonsko během své válečné agrese proti Číně napadlo a nelegálně obsadilo ostrovy Jihočínského moře. Číňané se proti japonské agresi statečně bránili. S postupem druhé světové války a války čínského lidu proti japonské agresi vznesly Čína, Spojené státy a Velká Británie v Káhirské deklaraci z prosince 1943 požadavek, že všechna území ukradená Číně Japonskem musí být vrácena. V červenci 1945 uzavřely Čína, Spojené státy a Velká Británie Postupimskou dohodu, která v článku 8 výslovně uvádí: „Podmínky z Káhirské deklarace musí být splněny“.

28. V srpnu 1945 oznámilo Japonsko souhlas s Postupimskou dohodou a svou bezpodmínečnou kapitulaci. V listopadu a prosinci 1946 vyslala čínská vláda plukovníka Lin Zuna a další vysoce postavené vojenské a civilní úředníky na souostroví Xisha a Nansha za účelem obnovení výkonu moci nad těmito ostrovy. Při této příležitosti byly uspořádány vzpomínkové obřady, byly obnoveny symboly suverenity a byly zde umístěny posádky. Úředníci připluli na ostrovy na čtyřech válečných lodích Yongxing, Zhongjian, Taiping a Zhongye. Následně čínská vláda přejmenovala čtyři ostrovy ze souostroví Xisha a Nansha podle jmen těchto čtyř lodí.

29. V březnu 1947 zřídila čínská vláda na ostrově Taiping Úřad pro správu souostroví Nansha a umístila jej pod jurisdikci provincie Guangdong. Čína také na ostrově Taiping postavila meteorologickou a rozhlasovou stanici, která v červnu téhož roku začala vysílat meteorologické informace.

30. Na základě nového kola geografického průzkumu ostrovů Jihočínského moře čínská vláda v roce 1947 nechala sestavit kompilaci Nanhai Zhudao Dili Zhi Lue (Stručný popis geografie ostrovů Jihočínského moře), revidovat a schválit Nanhai Zhudao Xinjiu Mingcheng Duizhao Biao (Srovnávací tabulku starých a nových názvů ostrovů Jihočínského moře), a zakreslit Nanhai Zhudao Weizhi Tu (Mapu ostrovů Jihočínského moře), na níž je vyznačena tzv. tečkovaná čára. V únoru 1948 čínská vláda oficiálně zveřejnila Zhonghua Minguo Xingzheng Quyu Tu (Mapy správních obvodů Čínské lidové republiky) včetně Nanhai Zhudao Weizhi Tu (Mapa ostrovů Jihočínského moře).

31. V červnu 1949 čínská vláda vyhlásila Hainan Tequ Xingzheng Zhangguan Gongshu Zuzhi Tiaoli (Nařízení o organizaci Úřadu vedoucího ředitele Zvláštní oblasti Hainan), který umístil ostrov Hainan, souostroví Dongsha, Xisha, Zhongsha a Nansha a některé další ostrovy pod jurisdikci Zvláštní oblasti Hainan.

32. Čínská lidová republika od svého založení dne 1. října 1949 několikrát zopakovala a dále potvrdila svou suverenitu nad ostrovy Jihočínského moře a příslušná práva a zájmy v Jihočínském moři prostřednictvím opatření jako přijímání právních předpisů a zavádění správy a diplomatického zastoupení. Čína nikdy nepřestala provádět činnosti jako hlídkování a vymáhání práva, využívání zdrojů a vědecký průzkum týkající se ostrovů Jihočínského moře a příslušné mořské oblasti.

33. V srpnu 1951 uvedl ministr zahraničí Zhou Enlai ve svém prohlášení k americko-britském návrhu mírové smlouvy s Japonskem a konferenci v San Francisku, že „je skutečností, že stejně jako všechny ostrovy souostroví Nansha, Zhongsha a Dongsha byly i ostrovy Xisha a ostrov Nanwei vždy územím Číny, během války agrese vedené japonským imperialismem byly na nějakou dobu obsazeny Japonskem, ale po kapitulaci Japonska byly všechny převzaty tehdejší čínskou vládou“ a „ať americko-britský návrh smlouvy obsahuje ustanovení k této věci či ne a bez ohledu na to, jak jsou tato ustanovení formulována, nedotknutelná suverenita Čínské lidové republiky nad ostrovem Nanwei a souostrovím Xisha nebude nijak ovlivněna“.

34. V září 1958 Čína zveřejnila Prohlášení vlády Čínské lidové republiky o pobřežních vodách Číny, v němž výslovně uvedla, že šíře teritoriálního moře Číny činí dvanáct námořních mil, že ke stanovení základní úrovně teritoriálního moře musí být použita metoda přímých základních linií a že tato ustanovení se vztahují na všechna území Čínské lidové republiky včetně „souostroví Dongsha, souostroví Xisha, souostroví Zhongsha, souostroví Nansha a všech ostatních ostrovů, které patří Číně".

35. V březnu 1959 čínská vláda založila na ostrově Yongxing ze souostroví Xisha Úřad pro souostroví Xisha, Nansha a Zhongsha. V březnu 1969 byl úřad přejmenován na Revoluční výbor provincie Guangdong pro souostroví Xisha, Zhongsha a Nansha. V říjnu 1981 byl obnoven název Úřad pro souostroví Xisha, Nansha a Zhongsha.

36. V dubnu 1983 byl Čínský výbor pro zeměpisné názvy oprávněn uveřejnit celkem 287 standardních zeměpisných názvů pro část ostrovů Jihočínského moře.

37. V květnu 1984 Šestý sjezd Všečínského shromáždění lidových zástupců rozhodl na svém druhém zasedání o vytvoření Správního obvodu Hainan s jurisdikcí mj. nad souostrovím Xisha, Nansha a Zhongsha a příslušnými námořními oblastmi.

38. V dubnu 1988 Sedmý sjezd Všečínského shromáždění lidových zástupců rozhodl na svém prvním zasedání o vytvoření provincie Hainan s jurisdikcí mj. nad souostrovím Xisha, Nansha a Zhongsha a příslušnými námořními oblastmi.

39. V únoru 1992 Čína vyhlásila Zákon Čínské lidové republiky o pobřežních vodách a přilehlé zóně, kterým byl stanoven základní právní systém Číny týkající se teritoriálního moře a přilehlé zóny. Tento zákon výslovně uvádí: „Pevninské území Čínské lidové republiky zahrnuje [...] souostroví Dongsha, souostroví Xisha, souostroví Zhongsha a souostroví Nansha, stejně jako všechny ostatní ostrovy patřící Čínské lidové republice“. V květnu 1996 Stálý výbor Osmého sjezdu Všečínského shromáždění lidových zástupců na svém 19. zasedání učinil rozhodnutí ratifikovat UNCLOS a zároveň prohlásil, že „Čínská lidová republika znovu potvrzuje svou suverenitu nad všemi svými souostrovími a ostrovy, jak je uvedeno v článku 2 Zákona Čínské lidové republiky o pobřežních vodách a přilehlé zóně, který byl vyhlášen dne 25. února 1992“.

40. V květnu 1996 čínská vláda oznámila základní linii části teritoriálního moře sousedícího s pevninou, která se skládá ze všech přímek spojujících 49 sousedících základních bodů vedoucích od Gaojiao v provincii Shandong po Junbijiao na ostrově Hainan, stejně jako základní linii teritoriálního moře sousedícího se souostrovím Xisha, která se skládá ze všech přímek spojujících 28 sousedních základních bodů, a prohlásila, že zbývající základní linie teritoriálního moře vyhlásí v jiné době.

41. V červnu 1998 Čína vyhlásila Zákon Čínské lidové republiky o výlučných ekonomických zónách a kontinentálním šelfu, který stanovil základní systém pro výlučné ekonomické zóny a kontinentální šelf Číny. Tento zákon výslovně uvádí: „Ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena historická práva Čínské lidové republiky“.

42. V červnu 2012 Státní rada schválila zrušení Úřadu pro souostroví Xisha, Nansha a Zhongsha a současně zřídila město Sansha na úrovni prefektury s jurisdikcí nad souostrovími Xisha, Nansha a Zhongsha a příslušnými vodami.

43. Čína přikládá velký význam ochraně životního prostředí a zdrojů pro rybolov v Jihočínském moři. V roce 1999 zavedla letní rybářské moratorium v ​​Jihočínském moři a takto činí dodnes. Do konce roku 2015 Čína založila šest národních vodních biologických přírodních rezervací a šest rezervací na úrovni provincií o celkové rozloze 2,69 milionu hektarů a sedm chráněných oblastí pro zdroje vodní zárodečné plazmy o celkové rozloze 1,28 milionu hektarů.

44. Od roku 1950 orgány čínského Tchaj-wanu udržují vojenskou přítomnost na ostrově Taiping v souostroví Nansha. Dlouhodobě na ostrově také udržují státní službu a správní orgány a využívají přírodní zdroje ostrova.

iii. Svrchovanost Číny nad ostrovy Jihočínského moře je široce uznávána mezinárodním společenstvím

45. Po skončení druhé světové války Čína znovu získala ostrovy Jihočínského moře a pokračovala nad nimi ve výkonu svrchovanosti. Mnoho zemí uznává, že ostrovy Jihočínského moře jsou součástí území Číny.

46. Na mírové konferenci v San Francisku v roce 1951 bylo rozhodnuto, že Japonsko se vzdá veškerých práv, nároků a požadavků na souostroví Nansha a Xisha. V roce 1952 japonská vláda oficiálně uvedla, že se zřekla veškerých práv, nároků a požadavků na Tchaj-wan, Penghu a souostroví Nansha a Xisha. Ve stejném roce ve Standardním atlasu světa, který doporučil a podpisem opatřil tehdejší japonský ministr zahraničí Katsuo Okazaki, byla na mapě č. 15 – Jihovýchodní Asie – souostroví Xisha a Nansha, kterých se Japonsko vzdalo na základě Sanfranciské mírové smlouvy, spolu se souostrovími Dongsha a Zhongsha všechna označena jako patřící Číně.

47. V říjnu 1955 uspořádala Mezinárodní organizace pro civilní letectví konferenci v Manile, které se zúčastnili zástupci Spojených států, Velké Británie, Francie, Japonska, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Thajska, Filipín, úřadů Jižního Vietnamu a úřadů čínského Tchaj-wanu. Zástupci Filipín a Francie zasedali jako předseda a místopředseda. V usnesení č. 24 přijatém na konferenci bylo požadováno, aby úřady čínského Tchaj-wanu posílily meteorologická pozorování na souostroví Nansha, vůči čemuž nebyl vznesen žádný odpor ani žádná výhrada.

48. Dne 4. září 1958 čínská vláda vydala Prohlášení vlády Čínské lidové republiky o pobřežních vodách Číny, v němž bylo vyhlášeno teritoriální moře o šířce dvanáct námořních mil a bylo stanoveno, že „toto ustanovení se vztahuje na všechna území Číny, včetně [...] souostroví Dongsha, Xisha, Zhongsha a Nansha a všech ostatních ostrovů patřících do Číny“. Dne 14. září předseda vlády Vietnamu Pham Van Dong poslal premiéru Státní rady ČLR Zhou Enlaiovi diplomatickou nótu, v níž uvedl, že „vláda Vietnamské demokratické republiky uznává a podporuje prohlášení vlády ČLR ze dne 4. září 1958 o rozhodnutí ohledně teritoriálního moře Číny“ a „vláda Vietnamské demokratické republiky respektuje toto rozhodnutí“.

49. V srpnu 1956 přednesl první tajemník instituce Spojených států na Tchaj-wanu Donald E. Webster ústní žádost u úřadů čínského Tchaj-wanu o povolení pro vojenský personál Spojených států k provádění geodetického výzkumu na ostrově Huangyan, na Shuangzi Qunjiao a na ostrovech Jinghong, Hongxiu a Nanwei ze souostroví Zhongsha a Nansha. Úřady čínského Tchaj-wanu výše uvedenou žádost následně schválily.

50. V prosinci 1960 vláda Spojených států zaslala orgánům čínského Tchaj-wanu dopis s „žádostí o povolení“ pro vojenský personál k provádění průzkumu v oblasti Shuangzi Qunjiao, ostrova Jinghong a ostrova Nanwei v souostroví Nansha. Úřady čínského Tchaj-wanu tuto žádost schválily.

51. V roce 1972 Japonsko ve společném komuniké vlády Čínské lidové republiky a vlády Japonska zopakovalo svůj závazek k dodržování podmínek stanovených v článku 8 Postupimské dohody.

52. Francouzská tisková agentura AFP dne 4. února 1974 informovala, že tehdejší indonéský ministr zahraničí Adam Malik uvedl: „Podíváme-li se do současných map, tyto ukazují, že dvě souostroví – Paracelské [souostroví Xisha] a Spratlyho [souostroví Nansha] patří Číně“, a protože uznáváme existenci pouze jedné Číny, „znamená to pro nás, že tyto ostrovy patří Čínské lidové republice“.

53. Čtrnácté shromáždění Mezivládní oceánografické komise OSN pro výchovu, vědu a kulturu, které se konalo od 17. března do 1. dubna 1987, projednalo Implementační plán 1985-1990 pro globální systém pozorování úrovně hladiny moře (IOC / INF-663 REV) předložený sekretariátem komise. Plán do globálního systému pozorování úrovně hladiny moře integroval souostroví Xisha a Nansha a výslovně je uvedl pod "Čínská lidová republika". Pro realizaci tohoto plánu byla čínská vláda pověřena stavbou pěti námořních pozorovacích stanic včetně jedné na souostroví Nansha a jedné na souostroví Xisha.

54. Ostrovy Jihočínského moře jsou dlouho široce uznávané mezinárodním společenstvím jako součást území Číny. Encyklopedie, ročenky a mapy publikované v mnoha zemích označují souostroví Nansha jako patřící do Číny. Tuto skutečnost zachycuje např. Worldmark Encyclopedia of the Nations (1960) vydaná ve Worldmark Pres v USA, New China Yearbook (1966) publikovaná ve Far Eastern Booksellers v Japonsku, Welt-Atlas vydaný v letech 1957, 1958 a 1961 ve Spolkové republice Německo, Atlas Zur Erd- Und Länderkunde (1958) a Haack Großer Weltatlas (1968) vydané v Německé demokratické republice, Atlas Mira (od 1954 do 1959) a Administrativno-territorialnoe Delenie Zarubezhnyh Stran (1957) vydané v Sovětském svazu, Világatlasz (1959) a Képes Politikai és Gazdasági Világatlasz (1974) vydané v Maďarsku, Malý Atlas Světa (1959) publikovaný v Československu, Atlas Geografic Scolar (1977) publikovaný v Rumunsku, Atlas international Larousse politique et économique (1965) a Atlas moderne Larousse (1969) vydané v Libraire Larousse ve Francii, mapy ve World Encyclopedia (1972 a 1983), Grand Atlas World (1985) nakladatelství Heibonsha a Sekai na Sono Kunikuni (1980) z Geographic Data Center v Japonsku.

II. Původ sporů v Jihočínském moři mezi Čínou a Filipínami

i. Invaze a nezákonná okupace ze strany Filipín způsobily spory s Čínou o některé ostrovy a útesy souostroví Nansha.

55. Jádro sporů v Jihočínském moři mezi Čínou a Filipínami spočívá v územním sporu způsobeném invazí a nelegálním obsazením některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha Filipínami. Navíc s rozvojem mezinárodního mořského práva také mezi oběma státy vznikl spor o vymezení námořních hranic týkající se určitých mořských oblastí Jihočínského moře.

ii. Nelegální nároky Filipín nemají žádný historický nebo právní základ

56. Území Filipín je definováno řadou mezinárodních smluv včetně Mírové smlouvy mezi Spojenými státy americkými a Španělským královstvím z roku 1898 (Pařížská smlouva), Smlouvy mezi Spojenými státy americkými a Španělským královstvím o postoupení odlehlých ostrovů Filipín z roku 1900 (Washingtonská smlouva) a Úmluvy o hranici mezi státem Severní Borneo náležícím Velké Británii a Filipínským souostrovím náležícím Spojeným státům (1930)

57. Takto definované území Filipín se nijak netýká ostrovů Jihočínského moře.

58. V 50. letech 20. století se Filipíny pokoušely získat čínské souostroví Nansha, ale z důvodu pevné opozice Číny těchto pokusů zanechaly. V květnu 1956 zorganizoval Filipínec Tomás Cloma soukromou expedici k některým ostrovům a útesům souostroví Nansha a protiprávně je pojmenoval „Freedomland“. Filipínský viceprezident a ministr zahraničí Carlos Garcia následně vyjádřil Clomově činnosti podporu. V reakci na to učinil mluvčí čínského ministerstva zahraničí dne 29. května rezolutní prohlášení, že souostroví Nansha „bylo vždy součástí čínského území. Čínská lidová republika má nespornou svrchovanost nad těmito ostrovy [...] a nebude nikdy tolerovat porušování své svrchovanosti jakoukoliv zemí, jakýmikoliv prostředky a pod jakoukoliv záminkou“. Ve stejné době úřady čínského Tchaj-wanu vyslaly na souostroví Nansha vojenské hlídky a pokračovaly v umístění vojska na ostrově Taiping. Ministerstvo zahraničních věcí Filipín poté uvedlo, že vláda Filipín o aktivitách Clomy nebyla informována a ani mu k nim předem neudělila souhlas.

59. Od 70. let 20. století Filipíny začaly napadat a nezákonně násilím obsazovat některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha a činit si nelegální územní nároky. V srpnu a září 1970 Filipíny napadly a nelegálně obsadily ostrov Mahuan a Feixin, v dubnu 1971 ostrov Nanyao a Zhongye, v červenci 1971 ostrov Xiyue a Beizi, v březnu 1978 Shuanghuang Shazhou a v červenci 1980 Siling Jiao. V červnu 1978 filipínský prezident Ferdinand Marcos podepsal prezidentský dekret č. 1596, který označil některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha a velké plochy okolních vod jako „skupinu ostrovů Kalayaan“ („Kalayaan“ v tagalštině znamená „svoboda“), založil „obec Kalayaan“ a nelegálně tuto oblast zahrnul do území Filipín.

60. Filipíny také zavedly řadu vnitrostátních právních předpisů, kterými podepřely své vlastní nároky na teritoriální moře, výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf, jejichž část byla v rozporu s námořními právy a zájmy Číny v Jihočínském moři.

61. Filipíny používají množství výmluv, aby jimi zamaskovaly svou invazi a ilegální okupaci některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha za účelem naplnění svých územních aspirací. Mezi tvrzení Filipín patří např.: „skupina ostrovů Kalayaan“ není součástí souostroví Nansha, nýbrž „země nikoho“; souostroví Nansha se po skončení druhé světové války stalo „poručenským územím“; Filipíny okupovaly souostroví Nansha z důvodu „územní blízkosti“ a „národní bezpečnosti“; „některé ostrovy a útesy souostroví Nansha se nacházejí ve výlučné ekonomické zóně a v kontinentálním šelfu Filipín“ nebo: „účinná kontrola“ nad příslušnými ostrovy a útesy se staly "statem quo", který nelze změnit.

ii. Nelegální nároky Filipín nemají žádný historický nebo právní základ

62. Územní nároky Filipín na části souostroví Nansha jsou bezpředmětné z perspektivy historie i mezinárodního práva.

63. Za prvé, souostroví Nansha nikdy nebylo součástí území Filipín. Územní rozsah Filipín byl definován řadou mezinárodních smluv. Spojené státy, které byly v dané době správcem Filipín, si byly těchto skutečností jasně vědomy. Dne 12. srpna 1933 Isabelo de los Reyes, bývalý senátor Spojenými státy spravovaných Filipín, poslal generálnímu guvernérovi Franku Murphymu dopis s tvrzením, že některé ostrovy Nansha tvoří část filipínského souostroví z důvodu geografické blízkosti. Tento dopis byl předán ministerstvu války a ministerstvu zahraničních věcí Spojených států. Dne 9. října ministr zahraničních věcí Spojených států odpověděl, že „Tyto ostrovy [...] leží ve značné vzdálenosti mimo hranice filipínských ostrovů, které byly v roce 1898 získány od Španělska“. V květnu 1935 se ministr války Spojených států George Dern písemně obrátil na ministra zahraničních věcí Cordella Hulla s žádostí o stanovisko ministerstva zahraničí k „legálnosti a patřičnosti" územních nároků Filipín na některé ostrovy souostroví Nansha. Memorandum Úřadu poradce pro historii Ministerstva zahraničních věcí podepsané S. W. Boggsem uvedlo, že „je zřejmé, že Spojené státy ničím nepodkládají skutečnost, že dané ostrovy by byly součástí souostroví Filipín“. Dne 20. srpna ministr Hull oficiálně písemně odpověděl ministru Dernovi, že „mezi ostrovy souostroví Filipín, které Spojené státy získaly od Španělska smlouvou z roku 1898, patří pouze ty, jež jsou zahrnuty v Článku III“ a že ve vztahu k příslušným ostrovům souostroví Nansha „lze konstatovat, že [...] nebyla zjištěna žádná zmínka, že by Španělsko vykonávalo suverenitu nad kterýmkoliv z těchto ostrovů nebo na něj uplatňovalo nárok“. Všechny tyto dokumenty dokazují, že území Filipín nikdy nezahrnovalo žádnou část ostrovů Jihočínského moře a že se jedná o skutečnost uznávanou mezinárodním společenstvím včetně Spojených států.

64. Za druhé, tvrzení, že „skupina ostrovů Kalayaan“ je „země nikoho“ objevená Filipínami, je bezpředmětné. Filipíny tvrdí, že jejich státní příslušníci „objevili“ ostrovy v roce 1956, a toto používají jako záminku k vyčlenění některých ostrovů a útesů z čínského souostroví Nansha a jejich pojmenování „skupina ostrovů Kalayaan“. Toto je pokus o zmatení zeměpisných názvů a pojmů a o rozdrobení čínského souostroví Nansha. Ve skutečnosti je geografický rozsah souostroví Nansha jasný a takzvaná „skupina ostrovů Kalayaan“ je součástí čínského souostroví Nansha. Souostroví Nansha je po dlouhou dobu nedílnou součástí čínského území a není v žádném případě "země nikoho".

65. Za třetí, souostroví Nansha není ani „poručenským územím“. Filipíny prohlašují, že po druhé světové válce se souostroví Nansha stalo „poručenským územím“, nad nímž nebyla určena suverenita. Pro toto tvrzení neexistuje žádná opora v právu ani ve skutečnosti. Poválečná poručenská území byla všechna jmenovitě uvedena v příslušných mezinárodních smlouvách nebo dokumentech Poručenské rady OSN. Souostroví Nansha v nich nikdy nebylo obsaženo, a tudíž nebylo poručenským územím.

66. Za čtvrté, „územní blízkost“ ani národní bezpečnost nejsou podle mezinárodního práva základem pro získávání území. Mnohé země mají teritoria daleko od svého hlavního území a v některých případech dokonce velmi blízko u břehů jiných zemí. Při výkonu koloniální vlády nad Filipínami vedly Spojené státy spor s Nizozemskem týkající se suverenity nad ostrovem v blízkosti souostroví Filipín. Požadavek Spojených států na základě blízkosti byl přitom odmítnut jako nárok bez opory v mezinárodním právu. Mimoto je zcela absurdní napadat a zabírat území jiných států z důvodu národní bezpečnosti.

67. Za páté, Filipíny tvrdí, že některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha se nacházejí v jeho výlučné ekonomické zóně a kontinentálním šelfu, a proto by měly spadat pod jeho svrchovanost nebo být součástí jeho kontinentálního šelfu. Jedná se o pokus využít námořní jurisdikci stanovenou v rámci úmluvy UNCLOS k popření územní svrchovanosti Číny. To je v přímém rozporu s principem „pevnina dominuje moři“ a jde proti smyslu UNCLOS, kterým je podle její preambule „zřídit [...] s patřičným ohledem na svrchovanost všech států právní řád pro moře a oceány“. Z tohoto důvodu může pobřežní stát uplatnit nárok na námořní jurisdikci jen pod podmínkou respektování územní svrchovanosti jiného státu. Žádný stát nesmí rozšířit svou námořní jurisdikci na území pod svrchovaností jiného státu a o to méně smí použít takovou jurisdikci jako záminku k popření svrchovanosti jiného státu nebo dokonce zásahu do jeho území.

68. Za šesté, tzv. „účinná kontrola“ Filipín na základě jejich nezákonného zabrání území je neplatná. Mezinárodní společenství neuznává "účinnou kontrolu", která vznikla násilnou okupací. „Účinná kontrola" Filipín je pouhá okupace některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha za použití síly. Taková okupace je porušením Charty OSN a základních norem upravujících mezinárodní vztahy a je jednoznačně zakázána mezinárodním právem. Tato takzvaná "účinná kontrola", založená na nezákonném zabrání nemůže změnit základní fakt, že souostroví Nansha je územím Číny. Čína je rozhodně proti jakémukoli pokusu o to, aby zabrání některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha bylo bráno jako tzv. „fait accompli" nebo "status quo" a takovou věc nikdy neuzná.

iii. Vývoj mezinárodního mořského práva dal vzniknout sporu mezi Čínou a Filipínami o vymezení námořních hranic

69. Při formulování UNCLOS a nabytí účinku této úmluvy postupně zesílily příslušné spory mezi Čínou a Filipínami v Jihočínském moři.

70. Na základě dlouhodobých historických obyčejů čínského lidu a čínské vlády a konzistentních postojů po sobě následujících vlád Číny a v souladu s vnitrostátním právem Číny a mezinárodním právem včetně Prohlášení vlády Čínské lidové republiky o pobřežních vodách z roku 1958, Zákona Čínské lidové republiky o pobřežních vodách a přilehlém pásmu z roku 1992, Rozhodnutí Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců Čínské lidové republiky o ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1996, Zákona Čínské lidové republiky o výlučné ekonomické zóně a kontinentálním šelfu z roku 1998 a Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 má Čína na základě souostroví Nansha vnitřní vody, teritoriální moře, přilehlou zónu, výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf. Kromě toho Čína v Jihočínském moři disponuje historickými právy.

71. Filipíny deklarovaly své vnitřní vody, souostrovní vody, teritoriální moře, výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf na základě mj. Zákona Filipínské republiky č. 387 z roku 1949, č. 3046 z roku 1961 a č. 5446 z roku 1968, Proklamace prezidenta Filipínské republiky č. 370 z roku 1968, Nařízení prezidenta Filipínské republiky č. 1599 z roku 1978 a Zákona Filipínské republiky č. 9522 z roku 2009.

72. Čína a Filipíny jsou státy s protilehlým pevninským územím na březích Jihočínského moře a vzdálenost mezi pobřežím obou států činí méně než 400 námořních mil. Oblasti námořních práv a zájmů obou států se překrývají, což vede ke sporu o vymezení námořních hranic.

III. Čína a Filipíny dosáhly konsensu o urovnání vzájemných sporů v Jihočínském moři

73. Čína pevně zachovává svou suverenitu nad ostrovy Jihočínského moře, rezolutně odmítá invazi Filipín a jejich ilegální okupaci čínských ostrovů a útesů a rezolutně odmítá jednostranné kroky podnikané Filipínami, jež pod záminkou prosazování vlastních nároků porušují práva a zájmy Číny ve vodách pod jurisdikcí Číny. V zájmu zachování míru a stability v Jihočínském moři však Čína přesto uplatňuje velkou zdrženlivost, zůstává zavázána mírovému urovnání sporů v Jihočínském moři s Filipínami a za tímto účelem vynakládá velké úsilí. Čína s Filipínami uskutečnila konzultace o správě neshod v námořních záležitostech a o praktické námořní spolupráci a obě strany dosáhly důležité shody o urovnání sporů v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání a o řádné správě příslušných sporů.

i. Čína a Filipíny dosáhly konsenzu a přijaly závazek urovnat spory v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání

74. Čína nepřetržitě usiluje o upevňování přátelských vztahů se všemi zeměmi na základě tzv. pěti principů mírového soužití, a to vzájemného respektování suverenity a územní integrity, vzájemného nenapadání, vzájemného nevměšování se do vnitřních záležitostí, rovnoprávnosti a vzájemného prospěchu a mírového soužití.

75. V červnu 1975 Čína a Filipíny normalizovaly své vztahy a ve společném prohlášení za tímto účelem se obě vlády dohodly urovnat veškeré spory mírovými prostředky, aniž by se uchýlily k hrozbě silou nebo k použití síly.

76. Iniciativa Číny „odložit spory stranou a soustředit se na společný rozvoj“ týkající se sporů v Jihočínském moři byla ve skutečnosti jako první určena Filipínám. V červnu 1986 během setkání s filipínským viceprezidentem Salvadorem Laurelem poukázal čínský vůdce Deng Xiaoping na to, že souostroví Nansha patří Číně, a současně v souvislosti se vzájemnými neshodami uvedl, že „tento problém může být pro teď odložen. Za několik let se můžeme setkat a v klidu vymyslet řešení přijatelné pro všechny. Tento problém nemá stát v cestě našim přátelským vztahům s Filipínami a dalšími zeměmi“. V dubnu 1988 při setkání s filipínskou prezidentkou Corazon Aquinovou Deng Xiaoping zopakoval, že „v ohledu na otázku souostroví Nansha má Čína největší slovo. Souostroví Nansha je historicky součástí čínského území a po dlouhou dobu vůči tomuto nikdo nevznesl žádné námitky“; a "pro zachování přátelství mezi našimi zeměmi můžeme tento problém pro tuto chvíli odložit a soustředit se na společný rozvoj“. Od té doby při řešení problémů v Jihočínském moři a rozvíjení bilaterálních vztahů s dalšími přímořskými zeměmi v celém Jihočínském moři Čína vždy jednala v souladu s ideou Deng Xiaopinga: „suverenita patří Číně, spory však mohou být odloženy a můžeme se soustředit na společný vývoj“.

77. Od 80. let 20. století Čína předložila řadu návrhů a iniciativ pro správu a vypořádání sporů v Jihočínském moři s Filipínami prostřednictvím vyjednávání a opakovaně potvrdila svou suverenitu nad souostrovím Nansha, svou pozici sledující mírové urovnání příslušných sporů a iniciativu "odložit spory stranou a soustředit se na společný rozvoj". Čína vyjádřila svůj jednoznačný nesouhlas s intervencí vnějších sil a pokusy o multilateralizaci sporu v Jihočínském moři a zdůraznila, že příslušné spory by neměly ovlivňovat dvoustranné vztahy.

78. V červenci 1992 na 25. zasedání ministrů zahraničních věcí zemí ASEAN v Manile bylo přijato Prohlášení ASEAN o Jihočínském moři. Čína ocenila zásady uvedené v tomto prohlášení a uvedla, že po celou dobu zastávala pozici mírového urovnání územních sporů týkajících se části souostroví Nansha prostřednictvím vyjednávání, je proti použití síly a ve chvíli, kdy nastanou příhodné podmínky, je ochotna vstoupit s dotyčnými zeměmi do jednání na základě „odložení sporů stranou a soustředění se na společný rozvoj“.

79. V srpnu 1995 vydaly Čína a Filipíny Společné prohlášení mezi Čínskou lidovou republikou a Filipínskou republikou týkající se konzultací o Jihočínském moři a o dalších oblastech spolupráce, v němž se shodly, že „spory musí řešeny přímo dotčenými zeměmi“ a že „obě strany se zavázaly k postupné spolupráci, aby nakonec prostřednictvím vyjednávání dosáhly urovnání vzájemných sporů“. Čína a Filipíny následně svůj konsensus o urovnání sporu v Jihočínském moři prostřednictvím bilaterálních jednání a konzultací znovu potvrdily v celé řadě bilaterálních dokumentů, jako je Společné prohlášení ze setkání čínsko-filipínské pracovní skupiny pro budování důvěry z března 1999 a Společné prohlášení mezi vládou Čínské lidové republiky a vládou Filipínské republiky o rámci dvoustranné spolupráce ve 21. století z května 2000.

80. V listopadu 2002 Čína a deset členských států ASEAN podepsaly Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři, ve které se slavnostně "zavazují urovnat své územní a jurisdikční spory mírovými prostředky, aniž by se uchýlily k hrozbě silou nebo k použití síly, a to prostřednictvím přátelských konzultací a vyjednávání mezi přímo dotčenými suverénními státy v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva včetně Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982“.

81. Čína a Filipíny poté tento závazek z výše uvedené Deklarace opětovně potvrdily v řadě bilaterálních dokumentů, jako např. ve Společném tiskovém prohlášení mezi vládou Čínské lidové republiky a vládou Filipínské republiky ze září 2004 a ve Společném prohlášení Čínské lidové republiky a Filipínské republiky ze září 2011.

82. Příslušná ustanovení ve všech zmíněných dvoustranných nástrojích a v Deklaraci jsou ztělesněním následujícího konsensu a závazku mezi Čínou a Filipínami o vypořádání příslušných sporů v Jihočínském moři: za prvé, příslušné spory budou řešeny mezi přímo dotčenými svrchovanými státy; za druhé, příslušné spory budou řešeny mírovým způsobem prostřednictvím vyjednávání a konzultací na základě rovnosti a vzájemného respektu; a za třetí, přímo dotčené suverénní státy mají v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva včetně Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 „nakonec prostřednictvím vyjednávání urovnat bilaterální spory“.

83. Opakovaným potvrzením vyjednávání jako prostředku pro urovnání příslušných sporů a opakovaným zdůrazněním, že jednání budou vedena přímo dotčenými suverénními státy, vyloučila výše uvedená ustanovení zcela jasně jakýkoliv způsob urovnání sporů třetí stranou. Zejména Společné prohlášení z roku 1995 obsahuje formulaci „nakonec prostřednictvím vyjednávání urovnat bilaterální spory“. Termín „nakonec“ v tomto kontextu jasně zdůrazňuje, že „vyjednávání“ je jediný způsob, který si strany zvolily pro řešení sporů za vyloučení jakýchkoliv jiných prostředků včetně urovnání třetí stranou. Výše uvedený konsensus a závazek představuje dohodu mezi oběma státy vylučující řešení sporů třetí stranou jako cestu k urovnání příslušných sporů v Jihočínském moři mezi Čínou a Filipínami. Tato dohoda musí být dodržena.

ii. Mezi Čínou a Filipínami existuje konsenzus o řádné správě sporů v Jihočínském moři

84. Čína konzistentně zastává pozici, že příslušné strany mají zavádět a zdokonalovat pravidla a mechanismy a usilovat o praktickou spolupráci a společný rozvoj, aby spory v Jihočínském moři byly řádně spravovány a byla podporována dobrá atmosféra pro jejich konečné vyřešení.

85. Od 90. let 20. století Čína a Filipíny dosáhly následující shody o přístupu ke vzájemným sporům: za prvé, v souvislosti se spory budou postupovat zdrženlivě a vyhnou se jednání, které by mohlo vést k eskalaci; za druhé, zůstanou zavázány řešení sporů prostřednictvím dvoustranných konzultačních mechanismů; za třetí, zavazují se k praktické námořní spolupráci a společnému rozvoji; a za čtvrté, příslušné spory nemají mít vliv na zdravý růst dvoustranných vztahů a míru a stability v oblasti Jihočínského moře.

86. V Deklaraci Čína a Filipíny také dosáhly konsensu o následujících zásadách: uplatňovat zdrženlivost při činnostech, které by zkomplikovaly nebo eskalovaly spory a nepříznivě ovlivnily mír a stabilitu; zintenzivnit úsilí pro mírové urovnání územních a jurisdikčních sporů, v duchu spolupráce a porozumění hledat cesty k budování důvěry; a zkoumat nebo provádět společné činnosti včetně ochrany životního prostředí na moři, námořního vědeckého výzkumu, bezpečnosti plavby a komunikace na moři, pátracích a záchranných operací a boje s mezinárodním zločinem.

87. Čína a Filipíny dosáhly určitého pokroku v přístupu k vzájemným neshodám a v provádění praktické námořní spolupráce.

88. Během prvního setkání Čínsko-filipínské pracovní skupiny pro budování důvěry v březnu roku 1999 vydaly obě strany společné prohlášení, v němž uvedly, že „obě strany se dohodly, že spor má být urovnán mírově prostřednictvím konzultací v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva včetně Úmluvy OSN o mořském právu [... a že] budou postupovat zdrženlivě a nebudou podnikat kroky, které by mohly eskalovat situaci“.

89. Ve Společném tiskovém prohlášení třetího setkání Čínsko-filipínské pracovní skupiny pro budování důvěry z dubna 2001 je uvedeno, že „obě strany zaznamenaly, že mechanismus dvoustranných konzultací ke zkoumání způsobů spolupráce v Jihočínském moři je účinný. Porozumění a shody dosažené oběma stranami hrály konstruktivní roli při udržování zdravého rozvoje vztahů mezi Čínou a Filipínami a míru a stability v oblasti Jihočínského moře“.

90. V září 2004 za přítomnosti představitelů Číny a Filipín podepsaly společnosti China National Offshore Oil Corporation (CNOOC) a Philippine National Oil Company (PNOC) Dohodu o společných námořních seismických projektech v určitých oblastech v Jihočínském moři. V březnu 2005 státní ropné společnosti z Číny, Filipín a Vietnamu podepsaly se souhlasem Číny i Filipín Trojstrannou dohodu o společných námořních seismických projektech v oblasti působnosti této dohody v Jihočínském moři.

Bylo dohodnuto, že v průběhu tříleté smluvní doby dané ropné společnosti shromáždí a zpracují určité množství 2D a/nebo 3D seismických linií v dohodnuté oblasti činící asi 143 tisíc kilometrů čtverečních, znovu zpracují určité množství stávajících 2D seismických linií a budou zkoumat a vyhodnocovat zdroje ropy v této oblasti. Společné prohlášení Čínské lidové republiky a Filipínské republiky z roku 2007 uvádí, že „obě strany se shodly, že trojstranný seismický projekt v Jihočínském moři slouží jako vzor pro spolupráci v tomto regionu. Shodly se na tom, že by měly být prozkoumány případné další kroky pro spolupráci mezi všemi třemi stranami, aby jejich spolupráce postoupila na vyšší úroveň a v regionu vzrostla vzájemná důvěra“.

91. Bohužel z důvodu nedostatečné vůle ke spolupráci ze strany Filipín bylo setkávání Čínsko-filipínské pracovní skupiny pro budování důvěry zastaveno a trojstranný námořní seismický projekt mezi Čínou, Filipínami a Vietnamem se nepodařilo dále rozvinout.

IV. Filipíny opakovaně činí kroky komplikující příslušné spory

92. Od 80. let 20. století Filipíny opakovaně učinily kroky, které komplikují příslušné spory.

i. Filipíny se pokoušejí rozšířit svou ilegální okupaci některých ostrovů a útesů čínského souostroví Nansha

93. V 80. letech 20. století Filipíny na některých ostrovech nelegálně napadeného a obsazeného čínského souostroví Nansha začaly stavět vojenská zařízení. V 90. letech Filipíny na těchto neoprávněně obsazených ostrovech a útesech pokračovaly v budování letišť a zařízení námořních a vzdušných sil. Centrum těchto aktivit se nacházelo na ostrově Zhongye a výstavba byla rozšířena i na další ostrovy a útesy. Byly stavěny a rekonstruovány letištní dráhy, vojenská kasárna, doky a jiná zařízení, aby se přizpůsobily novým typům těžkých dopravních letadel a bojových letounů a většímu počtu a větším rozměrům lodí. Kromě toho Filipíny podnikaly záměrné provokace častým vysíláním svých vojenských lodí a letounů k Wufang Jiao, Xian'e Jiao, Xinyi Jiao, Banyue Jiao a Ren'ai Jiao v čínském souostroví Nansha a ničily značení po výzkumech čínské strany.

94. Mimoto dne 9. května 1999 Filipíny poslaly vojenskou loď BRP Sierra Madre (LT-57) k čínskému Ren'ai Jiao, kde ji pod záminkou "technickým problémů" nelegálně navedly na mělčinu. Čína na adresu Filipín okamžitě učinila prohlášení, v němž požadovala okamžité odstranění tohoto plavidla. Filipíny však tvrdily, že loď nemůže být odtažena kvůli "chybějícím částem".

95. Čína v této záležitosti opakovaně vznášela stížnosti a žádala Filipíny o odtažení lodi. Například v listopadu 1999 se čínský velvyslanec na Filipínách setkal s ministrem zahraničních věcí Domingem Siazonem a ředitelkou prezidentské kanceláře Leonorou de Jesus za účelem dalšího kola jednání. Filipíny mnohokrát slíbily odtažení plavidla, ale v této věci nepodnikly žádné kroky.

96. V září 2003 po zprávách, že Filipíny se chystají okolo vojenské lodi ilegálně navedené na mělčinu u Ren'ai Jiao budovat jisté objekty, podala Čína okamžitou stížnost. Zástupce ministra zahraničních věcí Filipín Franklin Ebdalin odpověděl, že Filipíny nemají v úmyslu budovat na Ren'ai Jiao žádné objekty a že jako signatář Deklarace nemají v úmyslu obcházet její zásady a jako první je porušit.

97. Filipíny však nesplnily svůj závazek odtáhnout plavidlo a namísto toho podnikaly ještě závažnější provokace. V únoru 2013 byly okolo ztroskotaného plavidla pokládány kabely a na palubě probíhaly přípravy na výstavbu stálých objektů. V reakci na opakované protesty čínské strany uvedl ministr národní obrany Filipín Voltaire Gazmin, že filipínská strana jen doplňovala zásoby a prováděla opravy plavidla a přislíbil, že na Ren'ai Jiao nebude postaven žádný objekt.

98. Dne 14. března 2014 vydalo ministerstvo zahraničních věcí Filipín prohlášení, že loď uvízlá na mělčině u Ren'ai Jiao je zde umístěna jako stálý objekt filipínské vlády. Toto bylo zjevnou snahou poskytnout záminku pro odmítání závazku k odtažení plavidla a pro nelegální obsazení Ren'ai Jiao. Čínská strana okamžitě odpověděla, že je tímto tvrzením šokována a zopakovala, že nikdy nedovolí, aby Filipíny jakýmikoli prostředky obsadily Ren'ai Jiao.

99. V červenci 2015 Filipíny veřejně prohlásily, že takzvaná udržovací oprava byla provedena za účelem opevnění plavidla.

100. Tím, že navedly svou vojenskou loď na mělčinu u Ren'ai Jiao, následně opakovaně slibovaly její odtažení, ale tento příslib opakovaně porušily a dokonce plavidlo opevnily, se Filipíny ukázaly být první zemí, která otevřeně porušila Úmluvu.

101. V průběhu let Filipíny napadly a nelegálně obsadily některé ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha a vybudovaly na nich různá vojenská zařízení ve snaze vytvořit fait accompli trvalého obsazení. Tyto kroky hrubě porušily čínskou suverenitu nad příslušnými ostrovy a útesy souostroví Nansha a porušily Chartu OSN a základní normy mezinárodního práva.

ii. Filipíny stále intenzivněji porušují námořní práva a zájmy Číny

102. Od 70. let 20. století Filipíny při prosazování svých jednostranných nároků zasáhly mj. do námořní oblasti Liyue Tan a Zhongxiao Tan patřící do čínského souostroví Nansha a prováděly zde ilegální průzkumné vrty pro těžbu ropy a zemního plynu včetně zveřejnění nabídky příslušných bloků.

103. Od roku 2000 Filipíny rozšířily rozsah zveřejněných nabídek a zasáhly tak do větších námořních oblastí čínského souostroví Nansha. V roce 2003 byl k nabídce určen velký rozsah mořských oblastí čínského souostroví Nansha. Během pátého kola výběrového řízení v ropné energetice, které bylo zahájeno v květnu 2014, zasahovaly čtyři z nabízených bloků do mořských oblastí čínského souostroví Nansha.

104. Filipíny opakovaně zasahují do příslušných vod čínského souostroví Nansha, obtěžující a útočí na čínské rybáře a rybářské lodě provádějící rutinní rybolovné činnosti. V současné době dostupné statistiky ukazují, že od roku 1989 do roku 2015 došlo k 97 případům, ve kterých Filipíny zasáhly do bezpečnosti, života a majetku čínských rybářů: 8 případů střelby, 34 přepadení a loupeží, 40 zachycení a zadržení a 15 pronásledování. Tyto incidenty nepříznivě ovlivnily téměř 200 čínských rybářských plavidel a více než 1000 čínských rybářů. Kromě toho Filipíny přistupovaly k čínským rybářům násilným, krutým a nelidským způsobem.

105. Filipínské ozbrojené posádky proti čínským rybářům často používají nadměrnou sílu, jež je v naprostém rozporu s bezpečností jejich životů. Například dne 27. dubna 2006 jedno ozbrojené filipínské rybářské plavidlo zasáhlo do Nanfang Qiantan v čínském souostroví Nansha a zaútočilo na čínskou rybářskou loď Qiongqionghai 03012. Filipínský ozbrojený motorový člun se čtyřmi ozbrojenými muži se přiblížil k čínské rybářské lodi. Tito ozbrojenci okamžitě začali pálit na řídící kabinu lodi, přičemž byl na místě zabit čínský rybář Chen Yichao a tři další, dva byli těžce zraněni a jeden zraněn lehce. Následně celkem 13 ozbrojenců vniklo na palubu čínské rybářské lodi, kde se zmocnili družicové navigace a komunikačního vybavení, rybářského náčiní, úlovku atd.

106. Filipíny opakovaně porušují námořní práva a zájmy Číny ve snaze rozšířit a utvrdit své nezákonné nároky v Jihočínském moři. Tyto akce hrubě porušují suverenitu Číny a její práva a zájmy v Jihočínském moři a Filipíny tímto vážně porušily svůj Úmluvou přijatý závazek postupovat zdrženlivě při provádění činností, které by zkomplikovaly či eskalovaly spory. Střelbou na čínské rybářské lodě a rybáře, nelegálním zadržováním čínských rybářů, nelidským zacházením s nimi a okrádáním o jejich majetek Filipíny závažným způsobem porušily osobní a majetkovou bezpečnost a důstojnost čínských rybářů a výrazně porušily jejich základní lidská práva.

iii. Filipíny neoprávněně usilují o nárok na čínský ostrov Huangyan

107. Filipíny vznášejí územní nároky také na čínský ostrov Huangyan a snaží se o jeho nelegální obsazení.

108. Ostrov Huangyan je pevnou součástí čínského území, nad nímž Čína kontinuálně, mírově a efektivně vykonává svrchovanost a správu.

109. Před rokem 1997 Filipíny nikdy neměly námitky proti čínské svrchovanosti nad ostrovem Huangyan a nikdy nevznesly územní nároky na toto území. Dne 5. února 1990 uvedl filipínský velvyslanec v Německu Bienvenido A. Tan, Jr. ve svém dopise německému radioamatéru Dieteru Löfflerovi, že „podle filipínského Státního informačního úřadu pro mapování a zdroje nepatří mělčina Scarborough ani ostrov Huangyan do územní svrchovanosti Filipín“.

110. V „Osvědčení o územních hranicích Filipínské republiky“ vydané Státním informačním úřadem pro mapování a zdroje dne 28. října 1994 se uvádí, že „územní hranice a svrchovanost Filipínské republiky jsou stanoveny v článku III Pařížské smlouvy podepsané dne 10. prosince 1989“, tento úřad potvrdil, že „územní hranice uvedené v oficiální mapě č. 25 vydané Ministerstvem životního prostředí a přírodních zdrojů Filipín prostřednictvím Státního informačního úřadu pro mapování a zdroje jsou zcela správné a zobrazují aktuální stav“. Jak bylo uvedeno výše, Pařížská smlouva a další dvě smlouvy vymezily územní hranice Filipín a čínský ostrov Huangyan jednoznačně leží vně těchto hranic. Oficiální mapa č. 25 tuto skutečnost odráží. V dopise adresovaném Americké rozhlasové asociaci ze dne 18. listopadu 1994 uvádí Filipínská amatérská rozhlasová asociace, že „jednou z velmi důležitých skutečností je, že (filipínská) dotyčná vládní agentura prohlásila, že na základě článku III Pařížské smlouvy podepsané dne 10. prosince 1898 leží mělčina Scarborough vně územních hranic Filipín“.

111. V dubnu 1997 však Filipíny náhle změnily své stanovisko, podle kterého ostrov Huangyan nepatří do jejich území. Filipíny začaly sledovat, monitorovat a narušovat výzkumné aktivity Mezinárodní amatérské rozhlasové expedice na ostrově Huangyan organizované čínskou Asociací pro rozhlas a sport a dokonce v rozporu s historickými fakty prohlásily, že ostrov Huangyan spadá do výlučné ekonomické zóny čítající 200 námořních mil vyhlášené Filipínami, takže náleží do území Filipín. V tomto ohledu se již Čína vůči Filipínám několikrát ohradila, když výslovně poukázala na to, že ostrov Huangyan je nedílnou součástí čínského území a že nároky Filipín jsou neopodstatněné, nezákonné a neplatné.

112. Dne 17. února 2009 schválil Kongres Filipínské republiky Zákon republiky č. 9522, ve kterém nezákonně zahrnul ostrov Huangyan a část ostrovů a útesů spadající pod souostroví Nansha do území Filipín. Čína se proti tomu okamžitě ohradila a vydala prohlášení, ve kterém zopakovala, že ostrov Huangyan a souostroví Nansha jakožto i přilehlé vody jsou svrchovaným územím Číny a že jakékoliv územní nároky kterékoliv jiné země vůči ostrovu Huangyan a ostrovům v souostroví Nansha jsou nezákonné a neplatné.

113. Dne 10. dubna 2012 vyslaly Filipíny svou válečnou loď BRP Gregorio del Pilar do přilehlých vod u čínského ostrova Huangyan. Nezákonně zadržely čínské rybáře a rybářské lodě, které zde působily, a zacházely s nimi hrubě nelidským způsobem, čímž záměrně vyvolaly incident u ostrova Huangyan. Čína ihned několikrát vznesla silné protesty jak v Pekingu, tak v Manile, ostře odsoudila porušení čínské územní svrchovanosti ze strany Filipín a hrubé zacházení s čínskými rybáři, a požadovala, aby Filipíny okamžitě stáhly všechny své lodě a personál. Čínská vláda rovněž bezodkladně vyslala k ostrovu Huangyan svá plavidla pro námořní dozor a rybolov, aby ochránila zdejší svrchovanost a zachránila čínské rybáře. V červnu 2012 stáhly Filipíny po opakovaných silných protestech ze strany Číny své lodě a personál z ostrova Huangyan.

114. Nezákonné územní nároky Filipín vůči čínskému ostrovu Huangyan nemají žádné mezinárodněprávní opodstatnění. Tvrzení, že ostrov Huangyan spadá do výlučné ekonomické zóny o rozloze 200 námořních mil a je tak součástí území Filipín je evidentně úmyslným a absurdním překroucením mezinárodního práva. Tím, že Filipíny vyslaly svá válečná plavidla do přilehlých vod u ostrova Huangyan, hrubě narušily územní svrchovanost Číny a vážně též porušily Chartu OSN a základní principy mezinárodního práva. Podněcováním k masovému narušování vod u čínského ostrova Huangyan plavidly a personálem Filipíny bezostyšně narušily svrchovanost a svrchovaná práva Číny nad vodami u ostrova Huangyan. Tím, že Filipíny nezákonně zadržely čínské rybáře, kteří ve vodách u ostrova Huangyan prováděli běžné aktivity, a chovaly se k nim velice nelidsky, vážně porušily lidskou důstojnost čínských rybářů a pošlapaly jejich lidská práva.

iv. Jednostranné iniciování arbitráže ze strany Filipín je projevem zlého úmyslu

115. Dne 22. ledna 2013 tehdejší vláda Filipínské republiky jednostranně iniciovala zahájení arbitráže o Jihočínském moři, když svévolně zneužila mechanismy pro řešení sporu uvedené v UNCLOS. Tím porušila s Čínou dosažený a opakovaně potvrzený konsensus o urovnání příslušných sporů v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání. Porušila tak svůj slavnostní závazek obsažený v Deklaraci a úmyslně tento spor zaobalila do pouhé otázky týkající se výkladu a provádění UNCLOS, přičemž si byla zároveň dobře vědoma toho, že územní spory nespadají do UNCLOS a že spory o vymezení námořních hranic byly vyloučeny příslušným prohlášením Číny v roce 2006. Tento postup Filipín neměl za cíl urovnat spory s Čínou, nýbrž byl snahou popřít čínskou územní suverenitu a námořní práva a zájmy Číny v Jihočínském moři. Takové chování Filipín je projevem zlého úmyslu.

116. Za prvé tím, že Filipíny jednostranně vznesly požadavek k zahájení arbitráže, porušily svou dohodu s Čínou ohledně řešení sporů prostřednictvím bilaterálních jednání. Čína a Filipíny dosáhly v příslušných bilaterálních dokumentech dohody o tom, že své spory v Jihočínském moři budou řešit prostřednictvím vyjednávání. Tato dohoda byla několikrát potvrzena. V Deklaraci se Čína a Filipíny slavnostně zavázaly, že budou řešit příslušné spory v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání, což pak opakovaně potvrdily v bilaterálních dokumentech. Výše uvedené čínsko-filipínské bilaterální dokumenty i příslušná ustanovení Deklarace se vzájemně doplňují a tvoří tak dohodu mezi oběma státy. Touto dohodou se obě země rozhodly řešit příslušné spory prostřednictvím vyjednávání a vyloučily tak jakýkoliv zásah třetí strany včetně arbitráže. „Smlouvy se mají dodržovat“ – tato základní norma mezinárodního práva musí být respektována. Porušení svého vlastního závazku Filipíny vážně narušily svou důvěryhodnost a ignorovaly spravedlnost. Takový čin nezakládá Filipínám žádné právo, ani neukládá Číně žádnou povinnost.

117. Za druhé, tím, že Filipíny jednostranně iniciovaly arbitrážní řízení, porušily právo Číny jakožto smluvního státu UNCLOS na vlastní výběr způsobu urovnání sporů. Článek 280 části V UNCLOS stanoví, že „žádné ustanovení této úmluvy se nedotýká práva kteréhokoliv smluvního státu na dohodu kdykoliv urovnat spor vztahující se k výkladu nebo provádění této úmluvy mezi sebou jakýmkoliv mírovým prostředkem dle vlastního výběru“. Článek 281 stanoví, že „pokud se smluvní státy, které jsou stranami sporu týkajícího se výkladu nebo provádění této úmluvy, dohodly na tom, že budou usilovat o urovnání sporu mírovými prostředky podle své vlastní volby, pak použijí postupy stanovené v této části pouze tehdy, pokud nebyl spor vyřešen tímto prostředkem a dohoda mezi všemi stranami sporu nevylučuje jiné další řízení“. Vzhledem k tomu, že Čína a Filipíny učinily jednoznačnou volbu urovnat příslušné spory prostřednictvím vyjednávání, neplatí nucené postupy řešení sporů třetími stranami podle UNCLOS.

118. Za třetí, jednostranné zahájení arbitrážního řízení ze strany Filipín je zneužitím postupů pro řešení sporů podle UNCLOS. Podstatou předmětu rozhodčího řízení zahájeného Filipínami je otázka územní svrchovanosti nad některými ostrovy a útesy souostroví Nansha a vyřešení této otázky rovněž představuje nedílnou součást vymezování námořních hranic mezi Čínou a Filipínami. Otázka pevninského území není upravena Úmluvou o mořském právu. V roce 2006 vydala Čína v souladu s článkem 298 UNCLOS prohlášení vylučujícího charakteru, kdy vyřadila z postupů pro řešení sporů podle UNCLOS spory týkající se mimo jiné námořních hranic, historických zálivů a nároků, vojenských aktivit nebo vynucování práva. Přibližně třicet států včetně Číny učinilo takováto prohlášení, která se stala nedílnou součástí mechanismu UNCLOS pro řešení sporů. Zastíráním svých záměrů Filipíny záměrně obešly příslušné vylučující prohlášení čínské strany a omezení dané UNCLOS, kdy pevninské územní spory tato úmluva neupravuje, a jednostranně iniciovaly arbitráž. Jedná se o zneužití postupů pro řešení sporů dané úmluvou UNCLOS.

119. Za čtvrté, za účelem prosazení arbitráže uvádějí Filipíny zkreslené skutečnosti, vykládají nepravdivě zákony a konstruují řadu lživých tvrzení:

----- Filipíny jsou si vědomy, že jejich odvolání k arbitrážnímu soudu se dotýká územní svrchovanosti Číny v Jihočínském moři a že územní otázka není předmětem UNCLOS, přesto záměrně zkreslují svá vysvětlení a zaobalují je do otázky výkladu a provádění podle UNCLOS;

----- Filipíny jsou si vědomy, že jejich odvolání k arbitrážnímu soudu se dotýká otázky vymezení námořních hranic, a že Čína již učinila podle článku 298 UNCLOS prohlášení, ve kterém vyloučila mimo jiné i spory týkající se vymezení námořních hranic z postupů pro urovnání sporů třetími stranami podle UNCLOS. Filipíny přesto záměrně ignorovaly různé faktory, které bylo třeba brát v úvahu při procesu vymezování námořních hranic, a přistupovaly k nim izolovaně s cílem obejít příslušné vylučující prohlášení čínské strany;

----- Filipíny přehlížejí skutečnost, že s Čínou nikdy nevedly žádná jednání týkající se arbitráže, a přesto záměrně tvrdí, že jednání běžného charakteru vedená s Čínou a týkající se námořních záležitostí a spolupráce byla jednáními o arbitráži, což používají jako výmluvu při tvrzení, že oboustranná jednání již byla vyčerpána;

----- Filipíny prohlašují, že neusilují o určení žádného územní vlastnictví nebo vymezení žádných námořních hranic, ale přesto během rozhodčího řízení a zejména při ústním slyšení opakovaně popřely svrchovanost Číny a její námořní práva v Jihočínském moři;

----- Filipíny přehlížejí konzistentní stanovisko a praxi Číny k problematice Jihočínského moře a nepravdivě tvrdí, že Čína vznáší exkluzivní námořní práva v celém Jihočínském moři;

----- Filipíny přehánějí historickou roli západního kolonialismu v Jihočínském moři, popírají historická fakta a příslušný právní účinek dlouhodobého rozvoje, působení a správy Číny v příslušných vodách Jihočínského moře;

----- Filipíny vytvářejí nucený výklad a skládají dohromady pouze vzdáleně relevantní a neprůkazné důkazy, aby podpořily požadavky svého odvolání;

----- Filipíny svévolně vykládají pravidla mezinárodního práva a masově citují vysoce kontroverzní právní případy a nesměrodatné osobní názory, aby podpořily své požadavky.

120. Krátce řečeno, jednostranné iniciování arbitráže ze strany Filipín je porušením mezinárodního práva včetně mechanismu UNCLOS pro řešení sporů. Arbitrážní tribunál pro případ rozhodčího řízení týkajícího se Jihočínského moře vzniklý na základě jednostranného požadavku Filipín nemá od počátku žádnou pravomoc, a proto jsou jakákoliv rozhodnutí neplatná a nezávazná. Územní svrchovanost a námořní zájmy Číny v Jihočínském moři nebudou za žádných okolností ovlivněny arbitrážním rozhodnutím. Čína nepřijme a neuzná tato rozhodnutí a odmítne přijmout jakékoliv nároky či akce založené na arbitrážním rozhodnutí.

V. Politika Číny při řešení problému v Jihočínském moři

121. Čína je významnou silou pro zachování míru a stability v Jihočínském moři. Čína se důsledně řídí cíli a zásadami obsaženými v Chartě OSN, je odhodlána ochraňovat a prosazovat vládu mezinárodního práva, respektuje mezinárodní právo a jedná v souladu s ním. I když pevně chrání územní svrchovanost a námořní práva a zájmy Číny v Jihočínském moři, je odhodlána urovnat spory prostřednictvím vyjednávání a konzultací a spravovat rozdíly na základě pravidel a mechanismů. Prostřednictvím vzájemně prospěšné spolupráce usiluje o realizaci win-win principu, a je odhodlána vytvořit z Jihočínského moře moře míru, přátelství a spolupráce.

122. Čína je odhodlána společně s ostatními zeměmi v regionu ochraňovat mír a stabilitu v Jihočínském moři a chránit svobodu plavby a přeletu v Jihočínském moři, kterou požívají ostatní země podle mezinárodního práva. Aktivně se zasazuje o to, aby země mimo tuto oblast respektovaly úsilí zemí v tomto regionu a v otázce ochrany míru a stability v Jihočínském moři sehrály konstruktivní úlohu.

i. K územním otázkám ve vztahu k souostroví Nansha

123. Čína pevně ochraňuje svou svrchovanost nad ostrovy Jihočínského moře a jejich okolními vodami. Některé země vůči části ostrovů a útesů v rámci souostroví Nansha prosazují nezákonné územní nároky či je obsadily silou, čímž hrubě porušily Chartu OSN a základní normy pro mezinárodní vztahy. Toto jednání je nezákonné a neplatné. Čína jej rezolutně odmítá a požaduje, aby příslušné země zastavily narušování čínského území.

124. Čína byla vždy odhodlána urovnat spory s Filipínami a dalšími přímo dotčenými zeměmi na základě respektování historických skutečností a podle mezinárodního práva.

125. Je všeobecně známo, že územní pevninské otázky nejsou upraveny úmluvou UNCLOS. Proto územní otázka souostroví Nansha není předmětem UNCLOS.

i. K otázce vymezení námořních hranic v Jihočínském moři

126. Čína navrhuje spravedlivě vyřešit problematiku vymezení námořních hranic v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání přímo se zainteresovanými zeměmi podle mezinárodního práva včetně UNCLOS. Před konečným vyřešením této problematiky by měly všechny příslušné strany zachovat zdrženlivost a neprovádět činnosti, které mohou zkomplikovat či eskalovat spory a ovlivnit mír a stabilitu.

127. Při ratifikaci UNCLOS v roce 1996 Čína prohlásila, že „Čínská lidová republika vymezí hranice námořní jurisdikce se státy na protilehlém pobřeží či sousedícími státy prostřednictvím konzultací, na základě mezinárodního práva a v souladu se spravedlivými zásadami“. V zákoně Čínské lidové republiky z roku 1998 „O vymezení výlučných ekonomických zón a kontinentálního šelfu“ Čína dále rozpracovala své principielní stanovisko k řešení problematiky námořních hranic se sousedícími zeměmi v Jihočínském moři, kdy uvedla, že „pokud jde o překrývání nároků Čínské lidové republiky a země s pobřežím protilehlým k Číně nebo země sousedící s Čínou, je třeba na základě mezinárodního práva a v souladu s principy spravedlnosti smluvně stanovit hranice výlučných ekonomických zón a kontinentálního šelfu“, dále uvedla, že „ustanovením tohoto zákona nejsou dotčena historická práva, která Čínská lidová republika požívá“.

128. Čína nepřijímá jednostranné pokusy prosadit námořní nároky vůči Číně ani neuznává jakoukoliv akci, která by mohla ohrozit námořní práva a zájmy Číny v Jihočínském moři.

iii. Ke způsobům řešení sporů

129. Na základě hlubokého pochopení mezinárodní praxe a vlastní bohaté zkušenosti Čína pevně věří, že bez ohledu na to, jaký je uplatněn mechanismus či prostředek, není možné řešit žádné spory mezi státy tím, že bude dotčena vůle suverénního státu, nýbrž že je třeba vycházet ze souhlasu dotčené země.

130. Pokud jde o otázky týkající se území a vymezení námořních hranic, nepřijímá Čína žádný způsob řešení sporů, který by jí byl vnucován a nepřijímá žádnou metodu urovnání sporů, ke které by se uchýlila třetí strana. Dne 25. srpna 2006 předala Čína v souladu s článkem 298 UNCLOS generálnímu tajemníkovi OSN prohlášení, ve kterém uvádí, že „vláda Čínské lidové republiky neakceptuje žádný z postupů stanovených v oddíle 2 části XV UNCLOS s ohledem na všechny druhy sporů uvedených v odstavci 1 (a), (b) a (c) článku 298 UNCLOS“. Jasně tak mimo nucené postupy urovnání sporů uvedených v UNCLOS staví spory týkající se námořních hranic, historických zálivů či nároků, vojenských nebo právně donucovacích aktivit, jakožto i spory, pro které Rada bezpečnosti Organizace spojených národů vykonává své funkce svěřené jí Chartou OSN.

131. Od svého založení podepsala Čínská lidová republika prostřednictvím bilaterálních jednání a konzultací a v souladu s duchem rovnosti a vzájemného pochopení hraniční smlouvy s dvanácti ze svých čtrnácti sousedních zemí, čímž bylo stanoveno a vyznačeno přibližně 90% čínských hranic. Čína a Vietnam již prostřednictvím jednání stanovily hranici mezi svými teritoriálními moři, výlučnými ekonomickými zónami a kontinentálními šelfy v zálivu Beibu. Upřímný přístup Číny k řešení sporů prostřednictvím vyjednávání a její nepolevující úsilí jsou všeobecně známé. Je samozřejmé, že vyjednávání přímo odrážejí vůli země. Strany, které se vyjednávání účastní, se přímo podílejí na konečném výsledku. Praxe ukazuje, že lidé z dotyčných zemí ještě snadněji pochopí a podpoří výsledky vyjednávání, tyto výsledky budou moci být efektivně implementovány a budou trvanlivé. Pouze bude-li dosaženo dohody dotyčných stran na základě rovnocenných jednání, bude moci být spor jednou provždy urovnán a příslušná dohoda bude moci být komplexně a efektivně implementována.

iv. K řešení neshod a realizaci praktické námořní spolupráce v Jihočínském moři

132. V souladu s mezinárodním právem a mezinárodní praxí by měly dotyčné země před konečným urovnáním námořních sporů zachovávat zdrženlivost a vyvinout maximální úsilí k dosažení prozatímního ujednání praktické povahy, včetně zřízení a zlepšení pravidel a mechanismů pro zvládnutí sporů, rozvinutí spolupráce v různých odvětvích, podpory „odložení sporů a společného rozvoje“, ochrany míru a stability v oblasti Jihočínského moře, měly by vytvořit podmínky pro konečné urovnání sporů. Příslušná spolupráce a společný rozvoj neohrozí konečné vymezení hranic.

133. Čína aktivně pracuje s příslušnými státy na podpoře zřizování dvoustranných mechanismů pro námořní konzultace, zkoumá společný vývoj v takových oblastech jako je rybolov či ropa a zemní plyn a navrhuje, aby příslušné země aktivně zkoumaly vytvoření mechanismu spolupráce mezi pobřežními státy v Jihočínském moři v souladu s příslušnými ustanoveními úmluvy UNCLOS.

134. Čína spolu s členskými státy ASEAN vždy věnovala úsilí komplexní a efektivní implementaci Deklarace a aktivně podporovala praktickou námořní spolupráci. Již dosáhla prvních výsledků tím, že byly založeny „Platforma horké linky pro společné vyhledávání a záchranu na moři mezi Čínou a zeměmi ASEAN“, „Platforma horké linky pro mimořádné námořní situace mezi ministerstvy zahraničí Číny a zeměmi ASEAN“ či „Společné cvičení na moři pro vyhledávání a záchranu mezi Čínou a zeměmi ASEAN“.

135. Čína stále trvá na tom, že by všechny strany měly v rámci komplexní a efektivní implementace Deklarace aktivně prosazovat konzultace týkající se „Kodexu chování v Jihočínském moři“ s cílem na základě konsenzu co nejdříve dosáhnout výsledku. Aby bylo možné řádně zvládat rizika na moři ještě před konečným dosažením tohoto „kodexu“, navrhuje Čína přijmout "preventivní opatření k řízení rizik na moři". Tento návrh byl jednomyslně přijat všemi členskými státy ASEAN.

v. Ke svobodě a bezpečnosti plavby v Jihočínském moři

136. Čína se zavazuje k dodržování svobody plavby a přeletu, kterou požívají všechny státy podle mezinárodního práva, a k zajištění bezpečnosti námořních koridorů.

137. Jihočínské moře je domovem celé řady důležitých námořních tras, které jsou jedněmi z hlavních cest pro čínský zahraniční obchod a energetický import. Zajištění svobody plavby či přeletu a bezpečnost námořních tras v Jihočínském moři je pro Čínu zásadní. V průběhu let věnovala Čína spolu s členskými státy ASEAN úsilí pro zajištění volného přístupu a bezpečnosti námořních koridorů v Jihočínském moři a významným způsobem k němu přispěla. Svoboda plavby či přeletu, kterou požívají všechny státy v Jihočínském moři v souladu s mezinárodním právem, nebyla nikdy problémem.

138. Čína aktivně poskytuje mezinárodní veřejné statky a vynaložila veškeré úsilí, aby prostřednictvím budování kapacit v různých oblastech poskytla mezinárodnímu společenství takové služby jako například navigaci a navigační pomůcky, pátrací a záchranné akce či informace o námořních podmínkách a meteorologické předpovědi, aby tak zabezpečila a podpořila bezpečnost námořních tras v Jihočínském moři.

139. Čína navrhuje, aby příslušné strany při uplatňování svobody plavby či přeletu v Jihočínském moři musely plně respektovat suverenitu a bezpečnostní zájmy pobřežních států a dodržovaly zákony a předpisy, jež pobřežní státy stanovily v souladu s UNCLOS a dalšími pravidly mezinárodního práva.

vi. Ke společné ochraně míru a stability

140. Čína prosazuje, aby Čína a členské země ASEAN společně ochraňovaly mír a stabilitu v Jihočínském moři.

141. Čína usiluje o cestu mírového rozvoje a zastává ochrannou politiku, která má obranný charakter. Čína trvá na nové bezpečnostní vizi představující vzájemnou důvěru, vzájemný prospěch, rovnost a koordinaci, následuje zahraniční politiku založenou na budování přátelství a partnerství se svými sousedy spočívající v péči o smírné, bezpečné a prosperující sousedství a založené na principu přátelství, upřímnosti, vzájemné výhodnosti a komplexnosti. Čína představuje pevnou sílu pro zachování míru a stability v Jihočínském moři a pro podporu spolupráce a rozvoje v této oblasti. Čína usiluje o prohloubení přátelství se svými sousedy, aktivně podporuje praktickou spolupráci se sousedními zeměmi a regionálními organizacemi včetně ASEAN a realizuje politiku vzájemného prospěchu.

142. Jihočínské moře je mostem pro komunikaci mezi Čínou a jejími sousedy a stejně tak i spojnicí pro mír, přátelství, spolupráci a rozvoj mezi nimi. Mír a stabilita v Jihočínském moři jsou životně důležité pro bezpečnost, rozvoj a prosperitu zemí a blahobyt lidí v tomto regionu. Realizace míru, stability, prosperity a rozvoje v oblasti Jihočínského moře je společným přáním a společnou odpovědností Číny a zemí ASEAN a slouží společným zájmům všech zemí.

143. Čína bude i nadále vynakládat veškeré úsilí, aby tohoto cíle dosáhla.



< Suggest To A Friend >
 
     <Print>