LITERATURA
Čínská literatura je jednou z
nejstarších a největších
světových literatur. Charakteristické jsou
pro ni výrazná společenská funkce a
protiklad mezi literaturou klasickou, psanou jazykem
wen-jen, a literaturovu v hovorovém jazyku.
Nejstarší dochované literární texty
pocházejí z 1.tisíciletí př.n.l. a
je to především nejstarší
básnická antologie Kniha písní
(Š'-ťing), sbírka 305 lidových balad
vytvořená v 6.stol.př.n.l. Dále to jsou
různé soubory historických rozprav a
dokumentů, kroniky, komentáře a
filozoficko-etické nauky předních
myslitelů doby (Konfucius; Lao-c': Tao-te-ťing -
Kniha o cestě a ctnosti). Některá z děl
byla zařazena do tzv.konfuciánského
kánonu, ideologické opory čínského
státu po dvě tisíciletí; jejich znalost
byla povinná ve vzdělaneckých a
úřednických kruzích: Kniha proměn -
I-ťing, Kniha dokumentů - Šu-ťing, Kniha
písní - Š-ťing, Kniha obřadů -
Li-ťing, kronika Letopisy Jara a Podzimu -
Čchun-čchiou a nedochovaná Kniha hudby -
Jüe-ťing.
Za
prvního velkého čínského
básníka je považovaný Čchü
Jüan (zemřel asi v r.277 př.n.l.), který
napsal rozsáhlou lyrickou báseň Li Sao
(Žalozpěv). Později se za vlády
následujících dynastií vyvinuly
různé literární styly. Existovala
před-čchinská próza, kouzelná
chanská rýmovaná próza fu a lidové
písně z konce dynastie Chan jüe-fu,
jejíž jedinečnou ukázkou je
píseň "Páv letí na
jihovýchod". Za vzor životopisné
literatury je uznáváno dílo S'ma Čchiena
(který zemřel asi v r.92 př.n.l. za dynastie
Chan) Zápisky historikovy (Š'-ťi). Vláda
dynastií Wej a Ťin (220-420 n.l.) byla
slavným obdobím básnické tvorby.
Plamenné básně, psané
státníkem a básníkem Cchao Cchaoem a
jeho syny Cchao Pchejem a Cchao Č'em, svou
důrazností předznamenávají
pokrokovou literaturu pozdějších
generací. Za panování dynastie Tchang se
objevilo mnoho literátů. Sbírka
tchangské poezie je antologií více než
50 tisíc básní tvůrců, mezi
nimiž je Li Po, Tu Fu a Po Ťü-i, jejichž
básně Číňané dobře
znají a na něž jsou právem
pyšní. Dynastie Sung je dobře známa svou
lyrikou cchi a její básníci se dají
rozdělit do dvou skupin: první je
označována jako "jemná škola"
a reprezentují ji jména Liu Jong a
básnířky Li Čching-čao, druhá
je označována jako "troufalá a
nezkrotná škola" a jejími
představiteli jsou Su Š' a Sin Čchi-ťi.
Nejvýraznějším úspěchem
dynastie Jüan v oblasti literatury bylo
ca-ťü, poetické drama s hudebním
doprovodem. Z této doby pocházejí
mistrovská díla Letní sníh
(Liou-jüe süe) proslulého dramatika Kuan
Chan-čchinga a Příběh západní
komnaty (Si-siang ťi), který napsal
další mistr ca-ťü Wang Š'-fu. Za
dynastie Mingů a Čchingů došlo k
velkému rozvoji románu. Vznikla čtyři
mistrovská díla této literární
formy: Dějiny tří říší od
Luo Kuang-čunga, Příběhy od
jezerního břehu od Š'Naj-ana,
Putování na západ od Wu Čcheng-ena a Sen
v červeném domě od Cchao
Süe-čchina. Tato díla byla vždy vysoce
oceňována pro postižení
historických a kulturních souvislostí a
jedinečný styl.
Nové kulturní hnutí, které
nastoupilo ve XX.století a výrazně se
projevilo zvlášť ve dvacátých
letech, mělo výrazný
protiimperialistický a protifeudální
charakter. Pokrokoví spisovatelé,
reprezentovaní Lu Sünem, se zasloužili o
vznik moderní čínské literatury.
Nejreprezentativnějšími díly tohoto
období jsou Lu Sünovy romány
Bláznův deník a Pravdivý
příběh A Q, antologie básní
Bohyně, kterou napsal Kuo Mo-žo, román
Půlnoc od Mao Tuna, trilogie Rodina, Jaro a Podzim od
Pcha Ťina, román Velbloud Siang-ci od Lao Š'
a hry Bouře a Svítání od Cchao
Jü.
Po vzniku
Čínské lidové republiky v roce 1949 se
začala rozvíjet současná
čínská literatura. Vznikla díla, v
nichž se odráží a je zobrazen
těžký zápas a obrovské oběti
čínského lidu za dlouhé
osvobozenecké války a vzdává hold
nezištnosti budovatelů nové
socialistické Číny.
Reprezentativnímí díly jsou romány
Červená stěna od Luo Kuang-pin a Jang Ji-jan,
Píseň mládí od Jang Mo, Hurikán od
Čchou Li-po a Stavitelé nového života od
Liu Čching. V desetiletém období
"kulturní revoluce" došlo k
záměrnému paralyzování literatury,
ale od r.1978, kdy došlo k zahájení reforem a
otevírání se světu, také literatura
vstoupila do nové éry. V jejích
počátcích byla pozornost autorů
hodně zaměřena na zachycení
citových ran, utrpěných v právě
prošlých letech. Mezi hlavní díla tohoto
období je možno počítat román
Rána od Lu Sin-chua, Krví
potřísněná magnolie od Cchong Wej-si,
Mimóza od Čang Sian-lianga, Městečko
zvané Ibišek od Ku Chua a Večerní
sněhová bouře od Liang Siao-šenga.
Některé romány jsou označovány za
díla, která hledají kořeny, např.
Červený čirok od Mo Jana, Černý
oř od Čang Čcheng-či, Tabatěrka od
Teng Jou-mei a Obléhaný od Liu Chenga.
Realistickou literaturu tohoto období reprezentuje
například Krajina od Fang Fanga,
Skladiště pagody od Liu Čeng-juna a
Pohnutý život od Čchi Lia. V posledních
letech se v literatuře začala projevovat
rozrůzňovací tendence. Historická
témata jsou zpracována např. v románu
Mladý syn Nebes od Lin Li, Ceng Kuo-fan od Tchang
Chao-minga, Císař Jung-čeng od Er-jüe
Che a Oprava trhliny v mracích od Chuo Ta. Realitu
současného života je zachycený
např. v románech Rozhodnout se od Čang
Pchinga a Sbohem krutá zimo od Cou
Jüe-čao.
Obdobný
vývoj jako v literatuře probíhal v
posledních 50 letech i v oblasti dramatické
divadelní tvorby.
PEKINGSKÁ OPERA A MÍSTNÍ
OPERY
Čína je
pyšná na více než 300 forem
tradiční opery.
Nejpopulárnější z nich je Pekingská
opera, která vznikla počátkem 19.století
v Pekingu a odtud pochází také její
název.
Pekingská opera
je unikátní umění, v němž se
spojuje v jedno drama, zpěv, hudba, tanec a bojová
umění. Jako čínská opera
vůbec, i opera pekingská klade důraz na
pantomimickou a akrobatickou složku. Na repertoáru
je více než tisíc prací, které
vznikly a vyvíjely se přes 200 let. Po
založení ČLR stát a obyvatelé
Číny věnovali Pekingské opeře
velkou pozornost. Došlo k inscenování spousty
nových operních představení,
zpracovávajících historická témata,
revolučních válek posledních dvou
století, výstavbu socialismu a
každodenní život lidí. Mnoho lidí
věnovalo svůj talent a své síly rozvoji
tohoto žánru, který také upoutal
pozornost mezinárodního publika.
Mistrovské ovládnutí role
vyžaduje obrovskou fyzickou i duševní
námahu a herci se na ně připravují od
dětství. Fenomenální Mei Lan-fang,
nejslavnější představitel
ženských rolí ve XX.století,
seznámil s Pekingskou operou už ve 20. a 30.letech
Japonsko, Spojené státy a Sovětský svaz.
A Kai Ťiao Tchien, slavný představitel
bojových umění, je předváděl
ještě ve věku 70 let. V r.1950 byl
založený Institut Pekingské opery a dodnes
jím prošla dlouhá řada
vynikajících herců a hereček,
kteří jako dědici uměleckých
úspěchů minulých generací
jednotlivé role ještě obohacují po
svém.
Mezitím
prošly vývojem i jiné lokální
čínské opery, rozvíjející
své bohaté tradice. Některé z nich se
staly poslední dobou velice populární,
například Šaosingská opera z provincie
Če-ťiang, Chuang-mej-si z provincie An-chuej,
S'-čchuanská opera, Chenanská opera a
Kantonská opera. Stále větší
pozornost diváků přitahuje také
Tibetská opera s náboženským
nádechem a tibetským folklorem.
FILM
Za posledních 90 let v
Číně vznikla řada vynikajících
filmů jako například Andělé ulice,
Jaro v malé městě a Žlutá země
s tak vynikajícími filmovými umělci jako
Žuan Ling-jü, Sie Ťin a Čang
I-mou.
V posledních dvaceti
letech i v této oblasti došlo k
výraznému posunu a prosadila se celá galaxie
talentovaných filmových tvůrců.
Projevilo se to na bezprecedentním vzestupu
umělecké produkce a tvorby. Období od r.1985
do prvních 90.let je obvykle nazýváno
druhým vrcholem vývoje čínského
filmu. V situaci, kdy padla řada
někdejších ideologických zábran, se
na čínském filmu projevuje nebývalá
demokratičnost a velice aktivní přístup
k filmové tvorbě. Došlo k natočení
řady vynikajících filmů jako je
Založení Nové Číny, Čou-En-laj
a Čchiu Ťü jde k soudu.
V devadesátých letech došlo v
Číně k velkému ekonomickému
růstu. Hlavní částí filmové
produkce jsou díla stranící
vlastenectví, soudržnosti lidí a
prosazování šťastného života
čestnou prací, z nichž je možno jmenovat
filmy Bod velkého obratu, Opiová válka a
Údolí Rudé řeky.
Dalším fenoménem je tvorba
filmů se silným etickým nábojem na
téma "dobří lidé a dobré
skutky." Velmi populárním se
například stal film Dny poté, kdy jsem
opustil Lei Fenga, který oslavil
Číňanům dobře známého
vojína Lei Fenga, který byl vždy
připravený pomoci jiným. Skladba
filmových témat se postupně vylepšuje a
stále více odpovídá zájmu
diváků a požadavkům trhu.
Dalším charakteristickým
rysem 90.let je promítání
prvotřídních zahraničních
filmů, které upoutávají pozornost
diváků, přinášejí
větší zisky kinům a podněcují
tvorbu čínských filmových
tvůrců. Vytvoření nezávislého
produkčního systému v 80.letech změnilo
někdejší situaci, kdy státní
financování bylo hlavním zdrojem
finančních prostředků filmařů.
Investice do filmů jsou dnes daleko
racionálnější, rozrůznily se
finanční zdroje a ruku v ruce s tím i
témata filmů.
AKROBACIE
Umění akrobacie vzniklo už v
období Jara a podzimu (770-481 př.n.l.) a
první jeho formou byla silová akrobacie, kdy
válečníci nad svými hlavami
roztáčeli těžká kola. Za dynastie
Chan se předvádění akrobatických
kousků stalo důležitou zábavou při
konání banketů v císařských
palácích, ale i při
slavnostnějších příležitostech
poddaných.
Akrobatické
umění se předávalo z generace na
generaci. Mezi nejznámější
čísla patří "Proskakování
obručí", "Diabolos",
"Chůze na visutém laně",
"Žonglování nohami",
"Žonglování květinovou
vázou", "Víření
talířů" a "Pagoda
kalíšků". Po vzniku ČLR v r.1949 se
akrobatické umění za podpory vlády
prudce rozvinulo. V současnosti je v
Číně téměř 100
akrobatických skupin na úrovni okresů a
tisíce soukromých akrobatických skupin a k
dispozici je velký počet profesionálních
a příležitostných akrobatů.
Čínští akrobaté dosud
předvedli své umění ve více
než 100 zemích a regionech. Od r.1981 do r.1997
Čína získala při různých
příležitostech a soutěžích
zlaté medaile, mezi nimi "Cenu prezidenta
Francouzské republiky" a vrcholnou cenu
"Zítřek a budoucnost" na
Mezinárodním festivalu akrobatů ve Francii.
Čína dosud získala 85 zlatých cen
při mezinárodních akrobatických
soutěžích, umění
čínských akrobatů je vysoce
oceňováno na celém světě a
Čína je v této oblasti uznávána za
špičku.
V
Číně je mnoho míst, která mají
místní akrobatické speciality. Za
všechny je možné jmenovat Liao-čcheng v
provincii Šan-tung, Jan-čcheng v provincii
Ťiang-su, Pchu-jang v provincii Che-nan, Tchien-men v
provincii Chu-pej, Kuang-te v provincii An-chuej a
Wu-čching poblíž Tchien-ťinu. Proslulost
doma i ve světě získali akrobaté z
Wu-čchiao v provincii Che-pej, kde se každé
dva roky od r.1987 koná Mezinárodní festival
akrobatů.
MALÍŘSTVÍ, KALIGRAFIE,
UMĚLECKÁ ŘEMESLA
Nejstarší výtvory
čínského umění se našly
při archeologických vykopávkách a
pocházejí z neolitických kultur před 6
000 až 7 000 lety. Na tehdejší keramice jsou
zachyceny ryby, žáby, jeleni, ptáci,
květiny, listy stromů a tance. Nejstarší
čínské písmo tvořily piktografy a
protože při psaní a malování se
používaly obdobné prostředky a tahy, pak
o malířství se má za to, že má
stejný původ jako kaligrafie. Výraznou
součástí děl čínských
malířů bývá i poezie,
vyjádřená obvykle i kaligrafií,
takže tyto tři prvky tvoří jeden celek,
vyvolávající v divácích pocit
krásy.
Mnoho
starověkých čínských obrazů
bylo namalováno na stěnách nebo
dekorativních paravánech. Dnes je můžeme
spatřit v hrobkách dynastie Chan, Tchang a
dalších. Mezi nejznámější
čínské malíře patří Ku
Kchai-či, Wu Tao-ci, Čang Ce-tuan, Li Si-sun a
jeho syn Li Čao-tao, Wang Wei a v českých
zemích také dobře známý Čchi
Paj-š'(1864-1957).
Současné čínské
malířství je velice aktivní.
Čínská národní galerie a
množství ostatních galerií
pořádají výstavy obrazů a
vystavují díla klasického
čínského výtvarného umění
v zahraničí (Japonsko, Jižní Korea,
Singapur, USA, Kanada, evropské země), kde se
setkávají s velkým diváckým
ohlasem.
Čína
také udělala velký pokrok v
malířských technikách
západního světa jako olejomalbě,
akvarelu a dřevořezu. Celá řada
čínských malířů vytvořila
díla, která kombinují tradiční
čínské malířské techniky s
technikami západního světa a tím
dosahují jedinečného účinku.
Jak se čínské písmo
vyvinulo z obrázků a znamení, tak v
průběhu jeho vývoje vznikala
unikátní čínská kaligrafie.
Kaligrafové používají kvalitní
papír, štětce a inkoust a v průběhu
věků, kdy se kaligrafické umění
dědilo z generaci na generaci, vznikla velice
bohatá tradice různých jeho stylů. Mezi
nejproslulejší čínské kaligrafy
starých časů patří Wang Si-či
a jeho syn Wang Sian-či, Ou-jang Sun, Jan
Čen-čching a Liu Kong-čchuan. Moderním
mistrem kaligrafie je Wu Čchang-šuo. V ČLR
působí Čínská kaligrafická
společnost, která také pořádá
různé soutěže a výstavy.
Je nutno dodat, že za
skutečné výtvarné umění se v
Číně tradičně pokládalo
malířství a kaligrafie, zachoval se
velký počet jmen malířů a
kaligrafů a seznamy jejich děl. Užitkové
umění a umění výtvarných
řemesel, kde podnětem pro tvorbu byla
objednávka a potom prodej vytvořeného
díla, se za umění nepovažovala.
Sochaři a architekti stejně jako kovotepci či
řezbáři, ti všichni se pokládali
jenom za řemeslníky a proto jsou málo
známa jména tvůrců mnoha
vynikajících kulturních památek.
V Číně ovšem
vzniklo obrovské množství děl
různých uměleckých řemesel, s
nimiž se setkáváme nejen při
návštěvě čínských
pamětihodností, ale často i v
běžném životě. Jsou
předmětem obdivu jak Číňanů,
tak zahraničních
návštěvníků.
Patří sem díla
vyřezávaná do slonových kostí,
nefritu a šoušanského a
tchianchuangského kamene, dále pak
výtvarná díla ve vysokém laku,
pokrývajícím vázy, sklenice a
podobné předměty, vzorování
emailované keramiky pomocí kovových
proužků (metoda cloisonné). Do
čínského lidového umění
patří různé vystřihovánky z
papíru, zdobení draků a lampionů,
zdobení předmětů různými
travami a proutím, pletené a
vyšíváné výrobky,
řezbářství, modelování a to i
z takových materiálů jako dýně
apod. Čína je rovněž zemí
porcelánu, který tu byl vynalezen v 7.století
za dynastie Tchang a v průběhu věků
stále nabýval na jakosti a kráse tvarů a
výtvarné podoby. Čínský
porcelán je ve světě pojmem.
OCHRANA KULTURNÍHO
DĚDICTVÍ, MUZEA
Od
počátku devadesátých let Čína
přijala celou řadu opatření na ochranu
památek a zaznamenala i v této oblasti
výrazný úspěch. Na víc než 1
000 projektů vláda vyčlenila
finanční prostředky ve výši 700
milionů jüanů. Díky tomu se
podařilo zachránit řadu památek, mezi
nimi je například palác Potala v Tibetu,
klášter Kchum-pum v provincii Čching-chaj,
jeskyně na hoře Sumežu v Chuejské
aut.oblasti Ning-sia, Jeskyně tisíce Buddhů
Kicil v Ujgurské AO Sin-ťiang, jeskyně
Jüngang v provincii Šan-si, Dvorana bohyně ve
městě Tchai-jüan v provincii Šan-si,
Horské letovisko ve městě Čcheng-te v
provincii Che-pej, rákosový domek
básníka Tu Fu v provincii S'-čchuan a pavilon
Tchian-i v provincii Če-ťiang. V r.1996
Státní rada vyhlásila čtvrtou skupinu
250 chráněných čínských
kulturních památek, takže celkový jejich
počet je 750 a mezi nimi je i 99
kulturně-historických měst. V r.1995 UNESCO
zařadilo na seznam světových kulturních
památek palác Potala v Tibetu, Horské
letovisko včetně přilehlých
chrámů v Čcheng-te, Konfuciův
chrám, rodinný dům a Konfuciovy stromy ve
městě Čchu-fu v provincii Šan-tung a
starověký architektonický komplex na
hoře Wu-tang v provincii Chu-pej.
Plánované vědecké
průzkumy kulturních památek se stalo
cenným základem pro zdokonalování
archeologické teorie a praxe a výzkumu
starověké čínské historie.
Archeologické studie na základě
leteckého, pouštního a pod vodní
hladinou prováděného průzkumu poskytly
důležité historické informace a
údaje pro ekonomickou výstavbu a pro
uplatnění nových technik a
přístupů k rozvoji ochrany kulturních
památek.
V posledních
letech začala Čína sehrávat
nebývale aktivní úlohu při
výměně zkušeností a spolupráci
v oblasti ochrany kulturních památek. Bylo
uspořádáno na 150 výstav památek ve
Spojených státech, Japonsku, Jižní
Koreji, Austrálii a Singapuru. Velké
množství spokojených
návštěvníků se seznámilo s
jedinečnými památkami starověké
čínské civilizace na výstavě Hrobky
čínských císařů, konané v
USA, na výstavách Tibetské poklady a
Civilizace Žluté řeky, konanými v
Itálii a na výstavách Laolanské
kulturní památky a Terakotová armáda
Prvního císaře dynastie Čchin,
konanými v Japonsku.
Pokud
jde o muzea, Čína měla
císařské a soukromé sbírky
kulturních památek z každé dynastie, ale
první muzea hodné tohoto názvu byla v zemi
založena až v 19.století. Prvním muzeem,
které založili sami Číňané,
bylo Nantongské muzeum, založené
průmyslníkem Čang Ťianem v r.1905. V
r.1912 byly zahájeny přípravy na
zřízení Historického muzea, prvního
čínského muzea po založení
Čínské republiky, a to v bývalé
Císařské koleji (nejvyšším
školském úřadu feudální
Číny) v Pekingu. V roce 1949 bylo v
Číně jen 21 muzeí.
V říjnu 1949 Ministerstvo
kultury ČLR vytvořilo Státní
úřad pro kulturní památky, který
zodpovídal za činnost muzeí v celé zemi
a zpracoval řadu rozborů, opatření a
základních principů, upravujících
ochranu kulturních památek a
zakládání muzeí. V r.1997 bylo v
Číně 1 210 muzeí,
řízených odbory ochrany kulturních
památek a pokud započítáme i muzea,
spadající pod další odbory
příslušných správních
orgánů, pak tento počet přesahuje 1 800.
V současnosti se věnuje pozornost koordinaci
činností při zakládání
dalších muzeí, jejich úrovni a rozmístění.