Hlavní Menu > O Číně
KULTURA A UMĚNÍ

2004-06-02 13:26

   LITERATURA
   Čínská literatura je jednou z nejstarších a největších světových literatur. Charakteristické jsou pro ni výrazná společenská funkce a protiklad mezi literaturou klasickou, psanou jazykem wen-jen, a literaturovu v hovorovém jazyku. Nejstarší dochované literární texty pocházejí z 1.tisíciletí př.n.l. a je to především nejstarší básnická antologie Kniha písní (Š'-ťing), sbírka 305 lidových balad vytvořená v 6.stol.př.n.l. Dále to jsou různé soubory historických rozprav a dokumentů, kroniky, komentáře a filozoficko-etické nauky předních myslitelů doby (Konfucius; Lao-c': Tao-te-ťing - Kniha o cestě a ctnosti). Některá z děl byla zařazena do tzv.konfuciánského kánonu, ideologické opory čínského státu po dvě tisíciletí; jejich znalost byla povinná ve vzdělaneckých a úřednických kruzích: Kniha proměn - I-ťing, Kniha dokumentů - Šu-ťing, Kniha písní - Š-ťing, Kniha obřadů - Li-ťing, kronika Letopisy Jara a Podzimu - Čchun-čchiou a nedochovaná Kniha hudby - Jüe-ťing.
   Za prvního velkého čínského básníka je považovaný Čchü Jüan (zemřel asi v r.277 př.n.l.), který napsal rozsáhlou lyrickou báseň Li Sao (Žalozpěv). Později se za vlády následujících dynastií vyvinuly různé literární styly. Existovala před-čchinská próza, kouzelná chanská rýmovaná próza fu a lidové písně z konce dynastie Chan jüe-fu, jejíž jedinečnou ukázkou je píseň "Páv letí na jihovýchod". Za vzor životopisné literatury je uznáváno dílo S'ma Čchiena (který zemřel asi v r.92 př.n.l. za dynastie Chan) Zápisky historikovy (Š'-ťi). Vláda dynastií Wej a Ťin (220-420 n.l.) byla slavným obdobím básnické tvorby. Plamenné básně, psané státníkem a básníkem Cchao Cchaoem a jeho syny Cchao Pchejem a Cchao Č'em, svou důrazností předznamenávají pokrokovou literaturu pozdějších generací. Za panování dynastie Tchang se objevilo mnoho literátů. Sbírka tchangské poezie je antologií více než 50 tisíc básní tvůrců, mezi nimiž je Li Po, Tu Fu a Po Ťü-i, jejichž básně Číňané dobře znají a na něž jsou právem pyšní. Dynastie Sung je dobře známa svou lyrikou cchi a její básníci se dají rozdělit do dvou skupin: první je označována jako "jemná škola" a reprezentují ji jména Liu Jong a básnířky Li Čching-čao, druhá je označována jako "troufalá a nezkrotná škola" a jejími představiteli jsou Su Š' a Sin Čchi-ťi. Nejvýraznějším úspěchem dynastie Jüan v oblasti literatury bylo ca-ťü, poetické drama s hudebním doprovodem. Z této doby pocházejí mistrovská díla Letní sníh (Liou-jüe süe) proslulého dramatika Kuan Chan-čchinga a Příběh západní komnaty (Si-siang ťi), který napsal další mistr ca-ťü Wang Š'-fu. Za dynastie Mingů a Čchingů došlo k velkému rozvoji románu. Vznikla čtyři mistrovská díla této literární formy: Dějiny tří říší od Luo Kuang-čunga, Příběhy od jezerního břehu od Š'Naj-ana, Putování na západ od Wu Čcheng-ena a Sen v červeném domě od Cchao Süe-čchina. Tato díla byla vždy vysoce oceňována pro postižení historických a kulturních souvislostí a jedinečný styl.
   Nové kulturní hnutí, které nastoupilo ve XX.století a výrazně se projevilo zvlášť ve dvacátých letech, mělo výrazný protiimperialistický a protifeudální charakter. Pokrokoví spisovatelé, reprezentovaní Lu Sünem, se zasloužili o vznik moderní čínské literatury. Nejreprezentativnějšími díly tohoto období jsou Lu Sünovy romány Bláznův deník a Pravdivý příběh A Q, antologie básní Bohyně, kterou napsal Kuo Mo-žo, román Půlnoc od Mao Tuna, trilogie Rodina, Jaro a Podzim od Pcha Ťina, román Velbloud Siang-ci od Lao Š' a hry Bouře a Svítání od Cchao Jü.
   Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se začala rozvíjet současná čínská literatura. Vznikla díla, v nichž se odráží a je zobrazen těžký zápas a obrovské oběti čínského lidu za dlouhé osvobozenecké války a vzdává hold nezištnosti budovatelů nové socialistické Číny. Reprezentativnímí díly jsou romány Červená stěna od Luo Kuang-pin a Jang Ji-jan, Píseň mládí od Jang Mo, Hurikán od Čchou Li-po a Stavitelé nového života od Liu Čching. V desetiletém období "kulturní revoluce" došlo k záměrnému paralyzování literatury, ale od r.1978, kdy došlo k zahájení reforem a otevírání se světu, také literatura vstoupila do nové éry. V jejích počátcích byla pozornost autorů hodně zaměřena na zachycení citových ran, utrpěných v právě prošlých letech. Mezi hlavní díla tohoto období je možno počítat román Rána od Lu Sin-chua, Krví potřísněná magnolie od Cchong Wej-si, Mimóza od Čang Sian-lianga, Městečko zvané Ibišek od Ku Chua a Večerní sněhová bouře od Liang Siao-šenga. Některé romány jsou označovány za díla, která hledají kořeny, např. Červený čirok od Mo Jana, Černý oř od Čang Čcheng-či, Tabatěrka od Teng Jou-mei a Obléhaný od Liu Chenga. Realistickou literaturu tohoto období reprezentuje například Krajina od Fang Fanga, Skladiště pagody od Liu Čeng-juna a Pohnutý život od Čchi Lia. V posledních letech se v literatuře začala projevovat rozrůzňovací tendence. Historická témata jsou zpracována např. v románu Mladý syn Nebes od Lin Li, Ceng Kuo-fan od Tchang Chao-minga, Císař Jung-čeng od Er-jüe Che a Oprava trhliny v mracích od Chuo Ta. Realitu současného života je zachycený např. v románech Rozhodnout se od Čang Pchinga a Sbohem krutá zimo od Cou Jüe-čao.
   Obdobný vývoj jako v literatuře probíhal v posledních 50 letech i v oblasti dramatické divadelní tvorby.
   
   PEKINGSKÁ OPERA A MÍSTNÍ OPERY
   Čína je pyšná na více než 300 forem tradiční opery. Nejpopulárnější z nich je Pekingská opera, která vznikla počátkem 19.století v Pekingu a odtud pochází také její název.
   Pekingská opera je unikátní umění, v němž se spojuje v jedno drama, zpěv, hudba, tanec a bojová umění. Jako čínská opera vůbec, i opera pekingská klade důraz na pantomimickou a akrobatickou složku. Na repertoáru je více než tisíc prací, které vznikly a vyvíjely se přes 200 let. Po založení ČLR stát a obyvatelé Číny věnovali Pekingské opeře velkou pozornost. Došlo k inscenování spousty nových operních představení, zpracovávajících historická témata, revolučních válek posledních dvou století, výstavbu socialismu a každodenní život lidí. Mnoho lidí věnovalo svůj talent a své síly rozvoji tohoto žánru, který také upoutal pozornost mezinárodního publika.
   Mistrovské ovládnutí role vyžaduje obrovskou fyzickou i duševní námahu a herci se na ně připravují od dětství. Fenomenální Mei Lan-fang, nejslavnější představitel ženských rolí ve XX.století, seznámil s Pekingskou operou už ve 20. a 30.letech Japonsko, Spojené státy a Sovětský svaz. A Kai Ťiao Tchien, slavný představitel bojových umění, je předváděl ještě ve věku 70 let. V r.1950 byl založený Institut Pekingské opery a dodnes jím prošla dlouhá řada vynikajících herců a hereček, kteří jako dědici uměleckých úspěchů minulých generací jednotlivé role ještě obohacují po svém.
   Mezitím prošly vývojem i jiné lokální čínské opery, rozvíjející své bohaté tradice. Některé z nich se staly poslední dobou velice populární, například Šaosingská opera z provincie Če-ťiang, Chuang-mej-si z provincie An-chuej, S'-čchuanská opera, Chenanská opera a Kantonská opera. Stále větší pozornost diváků přitahuje také Tibetská opera s náboženským nádechem a tibetským folklorem.
   
   FILM
   Za posledních 90 let v Číně vznikla řada vynikajících filmů jako například Andělé ulice, Jaro v malé městě a Žlutá země s tak vynikajícími filmovými umělci jako Žuan Ling-jü, Sie Ťin a Čang I-mou.
   V posledních dvaceti letech i v této oblasti došlo k výraznému posunu a prosadila se celá galaxie talentovaných filmových tvůrců. Projevilo se to na bezprecedentním vzestupu umělecké produkce a tvorby. Období od r.1985 do prvních 90.let je obvykle nazýváno druhým vrcholem vývoje čínského filmu. V situaci, kdy padla řada někdejších ideologických zábran, se na čínském filmu projevuje nebývalá demokratičnost a velice aktivní přístup k filmové tvorbě. Došlo k natočení řady vynikajících filmů jako je Založení Nové Číny, Čou-En-laj a Čchiu Ťü jde k soudu.
   V devadesátých letech došlo v Číně k velkému ekonomickému růstu. Hlavní částí filmové produkce jsou díla stranící vlastenectví, soudržnosti lidí a prosazování šťastného života čestnou prací, z nichž je možno jmenovat filmy Bod velkého obratu, Opiová válka a Údolí Rudé řeky.
   Dalším fenoménem je tvorba filmů se silným etickým nábojem na téma "dobří lidé a dobré skutky." Velmi populárním se například stal film Dny poté, kdy jsem opustil Lei Fenga, který oslavil Číňanům dobře známého vojína Lei Fenga, který byl vždy připravený pomoci jiným. Skladba filmových témat se postupně vylepšuje a stále více odpovídá zájmu diváků a požadavkům trhu.
   Dalším charakteristickým rysem 90.let je promítání prvotřídních zahraničních filmů, které upoutávají pozornost diváků, přinášejí větší zisky kinům a podněcují tvorbu čínských filmových tvůrců. Vytvoření nezávislého produkčního systému v 80.letech změnilo někdejší situaci, kdy státní financování bylo hlavním zdrojem finančních prostředků filmařů. Investice do filmů jsou dnes daleko racionálnější, rozrůznily se finanční zdroje a ruku v ruce s tím i témata filmů.
   
   AKROBACIE
   Umění akrobacie vzniklo už v období Jara a podzimu (770-481 př.n.l.) a první jeho formou byla silová akrobacie, kdy válečníci nad svými hlavami roztáčeli těžká kola. Za dynastie Chan se předvádění akrobatických kousků stalo důležitou zábavou při konání banketů v císařských palácích, ale i při slavnostnějších příležitostech poddaných.
   Akrobatické umění se předávalo z generace na generaci. Mezi nejznámější čísla patří "Proskakování obručí", "Diabolos", "Chůze na visutém laně", "Žonglování nohami", "Žonglování květinovou vázou", "Víření talířů" a "Pagoda kalíšků". Po vzniku ČLR v r.1949 se akrobatické umění za podpory vlády prudce rozvinulo. V současnosti je v Číně téměř 100 akrobatických skupin na úrovni okresů a tisíce soukromých akrobatických skupin a k dispozici je velký počet profesionálních a příležitostných akrobatů. Čínští akrobaté dosud předvedli své umění ve více než 100 zemích a regionech. Od r.1981 do r.1997 Čína získala při různých příležitostech a soutěžích zlaté medaile, mezi nimi "Cenu prezidenta Francouzské republiky" a vrcholnou cenu "Zítřek a budoucnost" na Mezinárodním festivalu akrobatů ve Francii. Čína dosud získala 85 zlatých cen při mezinárodních akrobatických soutěžích, umění čínských akrobatů je vysoce oceňováno na celém světě a Čína je v této oblasti uznávána za špičku.
   V Číně je mnoho míst, která mají místní akrobatické speciality. Za všechny je možné jmenovat Liao-čcheng v provincii Šan-tung, Jan-čcheng v provincii Ťiang-su, Pchu-jang v provincii Che-nan, Tchien-men v provincii Chu-pej, Kuang-te v provincii An-chuej a Wu-čching poblíž Tchien-ťinu. Proslulost doma i ve světě získali akrobaté z Wu-čchiao v provincii Che-pej, kde se každé dva roky od r.1987 koná Mezinárodní festival akrobatů.
   
   MALÍŘSTVÍ, KALIGRAFIE, UMĚLECKÁ ŘEMESLA
   Nejstarší výtvory čínského umění se našly při archeologických vykopávkách a pocházejí z neolitických kultur před 6 000 až 7 000 lety. Na tehdejší keramice jsou zachyceny ryby, žáby, jeleni, ptáci, květiny, listy stromů a tance. Nejstarší čínské písmo tvořily piktografy a protože při psaní a malování se používaly obdobné prostředky a tahy, pak o malířství se má za to, že má stejný původ jako kaligrafie. Výraznou součástí děl čínských malířů bývá i poezie, vyjádřená obvykle i kaligrafií, takže tyto tři prvky tvoří jeden celek, vyvolávající v divácích pocit krásy.
   Mnoho starověkých čínských obrazů bylo namalováno na stěnách nebo dekorativních paravánech. Dnes je můžeme spatřit v hrobkách dynastie Chan, Tchang a dalších. Mezi nejznámější čínské malíře patří Ku Kchai-či, Wu Tao-ci, Čang Ce-tuan, Li Si-sun a jeho syn Li Čao-tao, Wang Wei a v českých zemích také dobře známý Čchi Paj-š'(1864-1957).
   Současné čínské malířství je velice aktivní. Čínská národní galerie a množství ostatních galerií pořádají výstavy obrazů a vystavují díla klasického čínského výtvarného umění v zahraničí (Japonsko, Jižní Korea, Singapur, USA, Kanada, evropské země), kde se setkávají s velkým diváckým ohlasem.
   Čína také udělala velký pokrok v malířských technikách západního světa jako olejomalbě, akvarelu a dřevořezu. Celá řada čínských malířů vytvořila díla, která kombinují tradiční čínské malířské techniky s technikami západního světa a tím dosahují jedinečného účinku.
   Jak se čínské písmo vyvinulo z obrázků a znamení, tak v průběhu jeho vývoje vznikala unikátní čínská kaligrafie. Kaligrafové používají kvalitní papír, štětce a inkoust a v průběhu věků, kdy se kaligrafické umění dědilo z generaci na generaci, vznikla velice bohatá tradice různých jeho stylů. Mezi nejproslulejší čínské kaligrafy starých časů patří Wang Si-či a jeho syn Wang Sian-či, Ou-jang Sun, Jan Čen-čching a Liu Kong-čchuan. Moderním mistrem kaligrafie je Wu Čchang-šuo. V ČLR působí Čínská kaligrafická společnost, která také pořádá různé soutěže a výstavy.
   Je nutno dodat, že za skutečné výtvarné umění se v Číně tradičně pokládalo malířství a kaligrafie, zachoval se velký počet jmen malířů a kaligrafů a seznamy jejich děl. Užitkové umění a umění výtvarných řemesel, kde podnětem pro tvorbu byla objednávka a potom prodej vytvořeného díla, se za umění nepovažovala. Sochaři a architekti stejně jako kovotepci či řezbáři, ti všichni se pokládali jenom za řemeslníky a proto jsou málo známa jména tvůrců mnoha vynikajících kulturních památek.
   V Číně ovšem vzniklo obrovské množství děl různých uměleckých řemesel, s nimiž se setkáváme nejen při návštěvě čínských pamětihodností, ale často i v běžném životě. Jsou předmětem obdivu jak Číňanů, tak zahraničních návštěvníků.
   Patří sem díla vyřezávaná do slonových kostí, nefritu a šoušanského a tchianchuangského kamene, dále pak výtvarná díla ve vysokém laku, pokrývajícím vázy, sklenice a podobné předměty, vzorování emailované keramiky pomocí kovových proužků (metoda cloisonné). Do čínského lidového umění patří různé vystřihovánky z papíru, zdobení draků a lampionů, zdobení předmětů různými travami a proutím, pletené a vyšíváné výrobky, řezbářství, modelování a to i z takových materiálů jako dýně apod. Čína je rovněž zemí porcelánu, který tu byl vynalezen v 7.století za dynastie Tchang a v průběhu věků stále nabýval na jakosti a kráse tvarů a výtvarné podoby. Čínský porcelán je ve světě pojmem.

   OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ, MUZEA
   Od počátku devadesátých let Čína přijala celou řadu opatření na ochranu památek a zaznamenala i v této oblasti výrazný úspěch. Na víc než 1 000 projektů vláda vyčlenila finanční prostředky ve výši 700 milionů jüanů. Díky tomu se podařilo zachránit řadu památek, mezi nimi je například palác Potala v Tibetu, klášter Kchum-pum v provincii Čching-chaj, jeskyně na hoře Sumežu v Chuejské aut.oblasti Ning-sia, Jeskyně tisíce Buddhů Kicil v Ujgurské AO Sin-ťiang, jeskyně Jüngang v provincii Šan-si, Dvorana bohyně ve městě Tchai-jüan v provincii Šan-si, Horské letovisko ve městě Čcheng-te v provincii Che-pej, rákosový domek básníka Tu Fu v provincii S'-čchuan a pavilon Tchian-i v provincii Če-ťiang. V r.1996 Státní rada vyhlásila čtvrtou skupinu 250 chráněných čínských kulturních památek, takže celkový jejich počet je 750 a mezi nimi je i 99 kulturně-historických měst. V r.1995 UNESCO zařadilo na seznam světových kulturních památek palác Potala v Tibetu, Horské letovisko včetně přilehlých chrámů v Čcheng-te, Konfuciův chrám, rodinný dům a Konfuciovy stromy ve městě Čchu-fu v provincii Šan-tung a starověký architektonický komplex na hoře Wu-tang v provincii Chu-pej.
   Plánované vědecké průzkumy kulturních památek se stalo cenným základem pro zdokonalování archeologické teorie a praxe a výzkumu starověké čínské historie. Archeologické studie na základě leteckého, pouštního a pod vodní hladinou prováděného průzkumu poskytly důležité historické informace a údaje pro ekonomickou výstavbu a pro uplatnění nových technik a přístupů k rozvoji ochrany kulturních památek.
   V posledních letech začala Čína sehrávat nebývale aktivní úlohu při výměně zkušeností a spolupráci v oblasti ochrany kulturních památek. Bylo uspořádáno na 150 výstav památek ve Spojených státech, Japonsku, Jižní Koreji, Austrálii a Singapuru. Velké množství spokojených návštěvníků se seznámilo s jedinečnými památkami starověké čínské civilizace na výstavě Hrobky čínských císařů, konané v USA, na výstavách Tibetské poklady a Civilizace Žluté řeky, konanými v Itálii a na výstavách Laolanské kulturní památky a Terakotová armáda Prvního císaře dynastie Čchin, konanými v Japonsku.
   Pokud jde o muzea, Čína měla císařské a soukromé sbírky kulturních památek z každé dynastie, ale první muzea hodné tohoto názvu byla v zemi založena až v 19.století. Prvním muzeem, které založili sami Číňané, bylo Nantongské muzeum, založené průmyslníkem Čang Ťianem v r.1905. V r.1912 byly zahájeny přípravy na zřízení Historického muzea, prvního čínského muzea po založení Čínské republiky, a to v bývalé Císařské koleji (nejvyšším školském úřadu feudální Číny) v Pekingu. V roce 1949 bylo v Číně jen 21 muzeí.
   V  říjnu 1949 Ministerstvo kultury ČLR vytvořilo Státní úřad pro kulturní památky, který zodpovídal za činnost muzeí v celé zemi a zpracoval řadu rozborů, opatření a základních principů, upravujících ochranu kulturních památek a zakládání muzeí. V r.1997 bylo v Číně 1 210 muzeí, řízených odbory ochrany kulturních památek a pokud započítáme i muzea, spadající pod další odbory příslušných správních orgánů, pak tento počet přesahuje 1 800. V současnosti se věnuje pozornost koordinaci činností při zakládání dalších muzeí, jejich úrovni a rozmístění.



< Suggest To A Friend >
 
     <Print>