Hlavní Menu > O Číně
NÁBOŽENSKÉ A SPOLEČENSKÉ ZVYKLOSTI

2009-06-02 13:27

   Čína je zemí s velkým množstvím náboženství a k různým náboženským vyznáním se hlásí přes 100 milionů obyvatel. Hlavními náboženstvími jsou buddhismus, islám, původní čínský taoismus a katolické, protestantské a pravoslavné křesťanství. Jednotlivé etnické skupiny mají také svoje náboženské preference.
   Buddhismus začal pronikat do Číny z Indie někdy v prvním století n.l. a jeho učení se šířilo hlavně po čtvrtém století. Tibetský buddhismus, nazývaný také lamaismus, je rozšířený hlavně v Tibetu a Vnitřním Mongolsku. V současnosti je v zemi přes 13.000 buddhistických chrámů, v nichž působí asi 200.000 řeholníků a řeholnic.
   Islám, který vznikl v sedmém století, se ještě v témže století rozšířil i do Číny. Za dynastií Tchang (618-907) a Sung (960-1279) přišlo hlavně do severozápadních regionů a jihovýchodních přístavních měst hodně arabských a perských obchodníků islámského vyznání. Největšího rozkvětu dosáhl islám za dynastie Jüan (1279-1368). Nyní je v Číně přes 30 000 mešit a přes 40 000 islámských kněží.
   Křesťanství se dostávalo do Číny v několika vlnách po sedmém století a hlavně pak po První opiové válce (1840). Křesťané jsou nejvíce soustředěni ve velkoměstech (Peking, Šanghaj). Pokud jde o římsko katalickou církev, v současnosti je v zemi asi 4 miliony věřících, 4.000 kněží a přes 4.600 chrámů a míst setkávání. Protestantského vyznání je kolem 10 milionů obyvatel a mají 18.000 farářů, přes 12.000 kostelů a 25.000 dalších modliteben.
   Taoismus, který byl původně filozofickým učením, se stal formou náboženství asi během 2.století. Promítla se do něj víra starověké Číny v nesmrtelnost, v magické a jiné nadpřirozené síly. Taoisté považují za svého učitele filozofa Lao-c' (Starý mistr, 6.-5.stol.př.n.l.) a kánonem se jim stalo jeho dílo Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosti). Současných stoupenců taoismu se odhaduje na několik desítek milionů, v zemi je přes 1.500 taoistických chrámů a klášterů a přes 25.000 řeholníků a řeholnic.
   V Číně je zaručena svoboda náboženského vyznání a všechny normální náboženské aktivity požívají ústavní ochranu. Žádný statní orgán, společenská organizace nebo jednotlivec nemohou nikoho nutit, aby zastával nebo nezastával nějakou náboženskou víru a občan za své náboženské přesvědčení nemůže být diskriminován. Příslušníci jednotlivých vyznání se sdružují ve svých místních a celonárodních organizacích (např.Čínská vlastenecká katolická asociace), podle vlastních pravidel či stanov si volí představitele a řídící orgány, spravují svoje náboženské záležitosti, zřizují náboženské školy, vydávají knihy a časopisy, šíří svoje klasická náboženská díla a provozují zařízení sociálních služeb.

OCHRANA NÁBOŽENSKÉHO VYZNÁNÍ ETNICKÝCH MENŠIN
   Ve všech oblastech, v nichž žijí příslušníci národnostních menšin, vynakládá čínská vláda velké úsilí na podporu ekonomického, kulturního a vzdělanostního pokroku a k zlepšení materiální, kulturní a životní úrovně širokých lidových mas. Velkou pozornost přitom věnuje maximálnímu respektování náboženského přesvědčení a zvyklostí menšinových etnik a ochraně jejich kulturního dědictví.
   Většina Tibeťanů věří v tibetský buddhismus, někdy nazývaný lamaismem. V Tibetu je v současnosti 1 700 míst, kde se provozují buddhistické aktivity, a pokud jde o řeholní život, v klášterech žije přes 46.000 lamů. Do Lhasy se každoročně vydává na náboženskou pouť přes milion buddhistů. Ústřední čínská vláda od osmdesátých let přispěla na renovaci paláce Potala, kláštera Tašilhünpo a Samje, chrámu v Ž-kche-ce a dalších buddhistických svatyň více než 200 miliony jüanů. Zároveň finančně podpořila tibetské vydání buddhistického kánonu Tripitaka a dalších klasických buddhistických děl. Ve Lhase byl zřízen Institut tibetského buddhismu a v Pekingu Vyšší institut tibetského buddhismu. V roce 1995 podle náboženského rituálu a historických konvencí tibetského buddhismu včetně tažení losu ze zlaté urny byl vyvolen 10.pančenlama, pokládaný za inkarnaci Buddhy Amitábhy. Tím se v Číně završil proces nalezení, potvrzení a uvedení na trůn ll.pančenlamy.
   V Ujgurské AO Sin-ťiang a v Chuejské AO Ning-sia poskytují státní orgány různorodou pomoc příslušníkům muslimského vyznání, aby se mohli vydat na posvátnou pouť do Mekky. Od osmdesátých let se do Mekky vydalo přes 40.000 čínských muslimů. Jenom v Ujgurské AO Sin-ťiang je přes 23.000 mešit a náboženských objektů s 29.000 imámy. Sin-ťiangská islámská společnost založila Institut islámské teologie a také vydala korán v ujgurštině. Čínské státní orgány respektují islámské zvyky při přípravě jídel a pohřební rituály.

   SPOLEČENSKÉ ZVYKLOSTI
   V průběhu dlouhé čínské historie si jednotlivé komunity vytvořily v závislosti na životním prostředí, sociálních podmínkách a úrovni ekonomického rozvoje svoje vlastní zvyklosti v jídle, odívání a ubytování.
   Obecně se dá říci, že Chanové mají rádi zeleninu, fazole, maso, ryby a vajíčka, jako přílohu jedí rýži (upřednostňována na jihu) a nudle (upřednostňovány na severu) a věnují velkou pozornost kuchařskému umění. Mongolové často jedí hovězí a skopové maso a pijí čaj s mlékem. U Tibeťanů je hlavní přílohou tsampa (pečená placka z ječmenné mouky), pijí čaj se smetanou a víno z ječmene, ale tibetští pastevci jedí hlavně hovězí a skopové maso. Ujguři, Kazaši a Uzbekové si pochutnávají na kebabech ze skopového masa s nekynutým chlebem a rýží. Korejci mají rádi lepkavé rýžové koláče, studené nudle a kimčchi (ostře ochucené zeleniny). Příslušníci řady etnických menšin hlavně na jihu země žvýkají plody betelu.
   Typickým oblečením Mandžuek je čchipao (přiléhavé šaty s vysokým límcem a sukní s rozparkem). Mongolové nosí tradiční obleky a jezdecké boty. Tibeťané se oblékají do svých typických přepásaných hávů a nosí charakteristickou obuv. Korejci jsou známi obuví ve tvaru loděk. Ujguři nosí vyšívané čepičky. Ženy menšin Ji, Miao a Jao nosí zřasené sukně a často na sobě mají zlaté a stříbrné ozdoby.
   Pokud jde o ubytování, v příbytcích s dvorky žili tradičně Chanové. Ve Vnitřním Mongolsku, Ujgurské AO Sin-ťiang, provincii Čching-chaj a Kan-su, kde se lidé tradičně věnují pastevectví, žije většina etnik v jurtách. Taiové, Čuangové a Poujeové v jižní Číně často žijí v kanlanech (několikaposchoďové domy na pilotech).
   Narozeniny se v Číně běžně neslaví a pokud ano, pak spíše ve městech než na venkově a také častěji v případech starších lidí než lidí středního věku a lidí mladých. I tak však nejde o nějaké nákladné hostiny, mnoho lidí dává přednost zvyku jíst dlouhé nudle, symbolizujících už svým tvarem dlouhý život. V současnosti však hodně městských lidí dává před dlouhými nudlemi přednost narozeninovým dortům západního typu.
   Podle zákona o uzavírání sňatků se muž může oženit ve 22 letech a žena provdat ve 20 letech. Sňatek je potvrzen úřadem pro registraci manželství. Registrace sňatku nevyžaduje žádnou další právní proceduru a slavnostnost chvíle se tak může soustředit na blahopřání novomanželům příbuznými a přáteli. Novomanželé obvykle svým přátelům a kolegům nabízejí svatební cukroví a ti jim na oplátku přinášejí různé dárky.
   Pohřby jsou v Číně prostou záležitostí. Obvykle se koná shromáždění k vzdání posledních poct zemřelému a vyjádření smutku pozůstalých. Ve městech jsou nejběžnější kremace, na venkově uložení zemřelého do hrobu. Tradiční barvou smutku je bílá, ale městští lidé v současnosti nosí na znamení zármutku černou pásku na rukávě.

ČÍNSKÉ SVÁTKY
   Číňané slaví svátky státní a svátky tradiční. Obyvatelé křesťanského, muslimského či jiného vyznání kromě toho dodržují i své náboženské svátky. Státem uznávanými svátky je v Číně Nový rok (1.leden - volný den), Svátky jara (Nový rok podle lunárního kalendáře - třídenní volno), Mezinárodní den žen (8.března), Svátek stromu (12.března), Svátek práce (1.květen - volný den), Svátek mládí (4.květen), Mezinárodní den dětí (1.června), Den Čínské lidové osvobozenecké armády (1.srpna - výročí jejího založení), Den učitelů (10.září) a Státní svátek (1.října - dvoudenní volno).
   Velice malebné jsou oslavy tradičních čínských svátků, jejichž konání se určuje dle lunárního kalendáře a proto se konají v různých termínech roku.
   Největším tradičním čínským svátkem jsou Svátky jara. Až do přijetí gregoriánského kalendáře v roce 1911 se nazýval Novým rokem, přejmenován byl kvůli rozlišení. Svátky jara jsou příležitostí pro shromáždění rodiny při poslední večeři dvanáctiměsíčního lunárního roku a pro vzájemné družné návštěvy příbuzných a přátel v následujících dnech. Součástí mnoha lidových slavností při této příležitosti jsou také tradiční taneční představení ve zvířecích převlecích, zvlášť lví a dračí tance, chození na chůdách a mnoho dalších atrakcí.
   Lampionový festival se koná patnáctého dne prvního lunárního měsíce v noci prvního úplňku po Svátcích jara. Při něm Číňané tradičně jedí knedlíky z lepkavé rýžové mouky se sladkou náplní, které symbolizují opětné setkání lidí. Ulice, dvorky a nádvoří jsou plné mnohobarevných lampionů, zářících ve večerní a noční tmě. V některých místech se lidé večer scházejí a soutěží v luštění nápisů na lampionech, připravených jejich tvůrci.
   Dalším tradičním čínským svátkem jsou Svátky čistoty a jasu, nazývané také "čínské dušičky." Drží se 5.dubna a jsou výrazem úcty k předkům. Poslední dobou mnoho lidí v tento den uctívá i památku revolučních hrdinů. Protože to je období, kdy se celá země znovu zelená, lidé se rádi procházejí přírodou, pouštějí draky a radují se z příchodu jara. Proto jsou někdy také nazývány "Dnem procházek zelení."
   Velice oblíbený je Svátek dračích člunů neboli Letní festival. Slaví se 5.dne 5.lunárního měsíce, tedy v červnu. Má se za to, že tomu tak je na počest vlasteneckého básníka Čchü Jüana ze 3.stol.př.n.l. Protože nebyl schopen zabránit tehdejšímu úpadku země, na protest se utopil v řece Mi-luo /v současné provincii Chu-nan/, a to právě tohoto dne, kdy hlavní město Čchu padlo do rukou dynastie Čchin. Legenda vypráví o tom, že lidé na loďkách prohledávali řeku a snažili se ho nalézt. A prý už od té doby lidé každoročně vytahují čluny na hladinu řek a symbolicky mu házejí do vody rýží naplněné kousky bambusu. Památka básníka žije, konají se soutěže podlouhlých člunů s dračími hlavami na přídi a tradičním jídlem zůstávají cung-c', ochucená lepkavá rýže ve tvaru pyramidovitých knedlíků, zabalená do listů bambusu.
   Na podzim se slaví Svátek středu podzimu, připadající na 15.den 8.lunárního měsíce, což je právě uprostřed podzimu a odtud jeho název. Ve starých časech tohoto dne obětovali lidé měsíci a společně slavili dobrou úrodu. Měsíční úplněk, který je této noci obzvláště jasný, pro ně zůstává symbolem rodinného kruhu a při slavnostním posezení se pojídají kulatá jídla a zvlášť pak kulaté "měsíční koláčky," zdobené mytologickými výjevy, průpovídkami a nápisy pro štěstí.
   Oblíbený je také Svátek dvojité devítky, připadající na 9.den 9.lunárního měsíce, tedy někdy v průběhu října. Podle čínské tradice je devátý den šťastným dnem a v devátém lunárním měsíci dnem nejšťastnějším. Číňané při něm vystupují na hory, jedí koláče, pijí víno a vzdávají hold uctívaným květům chryzantém. Od konce 80.let se z něj stal svátek starých lidí. V zemi se pořádají nejrůznější shromáždění, divadelní představení a podobné akce, při nichž se projevuje úcta starým lidem.
  Etnické menšiny slaví celou řadu svých vlastních svátků, z nichž mezi nejznámější patří Svátek vodní spršky, rituálně slavený menšinou Taiů v provincii Jün-nan, při němž postříkání vodou je výrazem přání štěstí a třídenní oslavy provází závody člunů s dračími hlavami na přídích, tance, ohňostroje a mnoho dalších aktivit. Mongolové konají na přelomu léta a podzimu Trh Nadam se soutěžemi v zápase, jízdě na koni a lukostřelbě (slovo nadam znamená v mongolštině zotavení a rozptýlení). Svátek Danu ("nikdy nezapomeň na minulost") slaví příslušníci menšiny Jao z Čuangské AO Kuang-si, pro nějž je charakteristické tancování za znějících měděných bubnů a ohňostroj raket. Den písní a tanců slaví už přes tisíc let Čuangové a Tibeťané svátek Tibetského nového roku a Ongchor ("očekávání dobré úrody").



< Suggest To A Friend >
 
     <Print>